cs

3. Konec spasitelů     

 

"A najdeš-li stín, který zdá se ti rušivý, věz, že rušivý není, naopak, využij jeho sílu, spoj ji s vlastními možnostmi pro proměnu obrazu (je to jen pohlednice stínu), které v tobě a ve tvém těle jsou a vždy byly - a budou "chutnat" tobě..

Chceš-li poznat, co ve stínu je, využij svou vibraci=pohyb=energii=sílu (to vše je pojem slova pohyb) pro další posun (posuň se). Rozpohybuj se (rozvibruj se). Začátkem může být jen pootočení hlavy na krku s celkově zapojenou myslí (mysl jako celek; čtyři "složky") ve vědomé spolupráci s tvým tělem.

Krk je stvořen nejen proto, aby polykal nebo dělal zvuky, ale také k mnoha dalším záležitostem například, aby hlavou otáčel. Stejně jako úplně všechno další v našem lidském, jen zdánlivě omezeném těle. Pohneš se. Můžeš vidět v jiném, novém úhlu. Popojdeš v pohybu a souhře celého tvého těla - vše probuď, aktivuj - zapoj do souhry - a můžeš uvidět dovnitř.

Rozvidíš se, můžeš vidět skrze všechno pevné, hmotné a dál. Neulítni příliš daleko. Vždy musíš cítit pevno(st) v nohou skrze zem. Přesvědčování a zvyk přemýšlet o všem stejně bez nového přístupu prozkoumání vedou zákonitě zpátky do tmy.

I myšlenka je pohyb. Vždy a neomylně vše naznačuje, že je možné tmu rozsvítit. Zvedni nebo otoč hlavu, udělej krok vedoucí do stínu, rozhlédni se, prozři, už svítá. Jsi uvnitř."



 

Narodila jsem se ve tři ráno v nádherném létě před téměř šesti desetiletími.

Prožila dvě manželství, která mne připravovala pro partnerství třetí, které zraje už více než dvacet let. Přežila tři vzlety ducha ve vlastním podnikání s tvrdými dopady, abych pochopila hodnotu svou vlastní. Byla jsem mámou jednoho dítěte, abych se neudusila láskou, kterou jsem přetékala a neuměla ji jinak projevit než mateřstvím. Učila jsem se nechat lásku volně plynout...

Ano, přicházely prožitky krásné a nadnášející, ale míchající se s bolestnými, které se tehdy zdály nebýt mé, zbytečné a útrpné. Odstrkovala jsem je, nechtěla jsem je vidět ani objevit vnitřní cestu klikatící se údolím stínů. Jsou ostrými hlídači pokladnice lidských schopností a otevírají se zahrabanými klíči, na kterých stíny sedí. Bez klíčů nelze projít.

Poznání přišlo přesně v tom, v čem jsem se nejvíce bránila. Provádělo mne velmi rozmanitými životními situacemi, a které slouží jen k tomu, abychom se konečně přestali bát a protože si je často - i když nevědomě vybíráme sami - jsou jedinečné a vlastně nenáhodné, nelze se jim vyhnout, ale lze je změnit. Porozuměním, ne odříkáním, pochopením a odhalením "tajemné" pravdy skryté v rolích, které hrajeme, i když je hrát nemáme.

Lidská tendence "utéci, vyhnout se a raději neprožít" (zakleti v zajetí strachu; nedovolit si jinak) mě zahnala do víru dalších zkoušek ne nepodobných těm předchozím, avšak o to náročnějším, abych nabyla sebe-vědomí skrze jasnější vyobrazení sebe sama v nich. To vše jen proto, že jsem opakovaně naskočila zpět do navyklé jistoty zvyků a očekávání. Dovolila jsem si "záchranný skok" do zpětného chodu kola. Tak silné byly obavy. Tak silná jsem si myslela že jsem. Ach, ano, byla jsem! Obavy se naplnily. Jak logické! Kolo se nepolámalo... Můj život se rozsypal.

K vyrovnání se s tímto stavem bylo nutné doplazit se do středu kola, jako had - jen tak se dalo na kole života udržet. Poznání pudů a instiktů běželo na plné obrátky. Při dosahování středu kola se kolo točí stále rychleji, to je zákon. Vír strhal a odvál vše spínající se k minulosti až do holé pravdy, kolo polámalo ruce i nohy a třepalo mou tvrdou palicí. Musela jsem se absolutně vzdát a přitom bezvýhradně věřit - to jsou pravá "pekelná muka" - jinak bych z kola života vyletěla ven stejně jako vše přežité na mně i ve mně. 

Blažený rozhled ze středu je výsledkem odevzdání.

"Bolestné" se stává pochopitelným až po objevení a rozbalení pokladů v podobě pravých vnitřních hodnot, do té chvíle zahrabaných v nánosech z odpadů pomyslných ztrát.

Po dlouhém "nic" je vcítěn uprostřed nehybného těla tenoučký pramínek teplého plamínku (dotek Boží), rozvíjející se pravé vnitřní lásky, která může znovu v pravdě vycházet a zářit pravdu z lidské bytosti vážící se v úctě vlastního života - a tak života všech a všeho kolem - jako nejvyššího a nejcennějšího poslání a cíle lidského konání na Zemi.

Když se vše hmotné boří, podobně jako fyzické tělo, děje se to, že člověk není sám sebou, není naplněn svou sobě vlastní nejvyšší hodnotou - pravou láskou a je výzvou k jeho proměně...

Nejtěžší a nejvyjasňující "duchovní ponor k poznání a pravdivého přijímání a pochopení zákona" trval devět let a dozníval v ozvěnách devět dalších. V průběhu prvních tří let jsem rok po roku přicházela o peníze, firmu, manželství, o falešné naděje a iluze o sobě a druhých, o lži hrající si na pravdu, o falešnou lásku, o bláznivou víru v mateřskou péči, která všechno zachrání. Vyjmenovávala bych dlouho (to najdete v knize), nyní to zkrátím: bylo odejmuto vše, o čem jsem se bláhově domnívala, že mé je, a zákonitě tedy i o to, o čem jsem si byla jista, že ke mně neoddělitelně patří, abych uviděla znetvořený systém vlastních hodnot, rozbila pohár odrážející se v zrcadle, pořezala se o střepy, vyprázdnila nitro, naplnila se vlastní krví, pozvedla se v síle být čistou pravdou a vírou a o tom dále vyprávěla druhým, nutně zbavena obav a pochyb, zda věřit chtějí.

Ve 40 letech jsem začala dálkově studovat psychologii; poháněna touhou naučit se chápat svou neuchopitelnou mysl: pojmout, rozeznat a pojmenovat vnitřní stavy a pocity, pravé vjemy a umět vyčlenit dojmy z pojmů a naopak. Studium psychologie mě nedokázalo "ukáznit" (díky!), ale bylo velmi podpůrné v postavení se na počátek náročné dobrovolné cesty, která se zkraje vlnila jako neviditelná pěšinka zasypaná všemožným marasmem. Díky poctivému úklidu pěšiny se začaly rýsovat čisté obrazy vhledů do všech stran světa, kde byla spatřeno vše, co přezrálo a hnije nebo kvete a zraje v přirozené péči a lásce.

První rok mé třetí "devítiletky" se stal ukončením zaběhaného režimu a stylu mého života, včetně odpuštění a opuštění dosavadního světa v systému, kterým jsem se nechávala ještě nějak ovládat. A další poznání...

Vím, že psychická i fyzická bolest je stav. Stav, ve kterém se učíme umění odejít. Vede člověka k sebevíře, sebepochopení a hlubokému sebepoznání. Je velmi jednoduché, a u lidí docela běžné, na stav bolestivé sebelítosti rychle uvyknout podobně jako u stavu opojení drogou. U každé snahy vedoucí k vystřízlivění asistuje "absťák" mávajíc nad hlavou smlouvou o lákavé nabídce vrátit se do známého, i když bolavého, opojení z bolesti. Na chvíli jsem se závislákem na tomto požitku stala, pokušení bylo silné - závislost na jistotách je silná droga, která je vždy po ruce...

Dnes se usmívám.

Ať Vám příběh života inspirací, motivací, napínavou a vzrušující četbou nebo pomocníkem v nalezení východu z nelehkých životních situací.

Více v knize:

Příběh jednoho života aneb Konec spasitelů

Publikuji pod uměleckým jménem Radka Ardenae.


Upřímnost.

Slovo upřímný má dva významy.

1. Upřímný: "jednající zpříma, otevřeně, bez přetvářky, nezastírající své smýšlení".

2. Upřímný: "myšlený, cítěný, konaný bez přetvářky, s opravdovostí, srdečností".

Upřímnost je morální kvalita velké hodnoty. Je založena na respektu a dodržování pravdy jako základní hodnoty v našem vztahu s ostatními a jako první se sebou samými. Rozhodla jsem se už nic nezatajovat. Otevírám desátou komnatu svého srdce a vodního království nejen sobě, ale i vám. Pravé pocity, vnímání, prožívání. Co a jak vidím, když to hodně bolí a zní falší, neupřímností nebo dokonce chtěnou lží. A jak hladí a ladí pravda. Jak jsem na lži, faleš, pravdu mnoho let reagovala. Co všechno jsem nedovolila sobě jen proto, abych zakryla, co přesně vidím a opravdově cítím, naplněna ohledy k druhým a neupřímností k sobě. Jak se ale díky tomu zvyšovaly mé vnitřní schopnosti, protože jsem si v jistých situacích konečně dovolila vnímat jinak sebe (velmi pozorně jako vzdálený pozorující) a tak i druhé. Co se opravdu stalo a stává se, když upřímná jsem.

Pravá srdečnost je opravdová upřímnost. Je velmi vzácná. Otevírám své srdce dokořán. V tomto duchu píši svou knihu. Už nesleduji, zda se jí zavděčím tomu nebo onomu, zda ji pochopí ten nebo ta, nebo jestli nebude příliš "obyčejná" a "neodborná". Je milosrdná a přesto nekompromisní - je pravdivá - a to je její smysl, být pravdou. Dva předešlé dny v tichu samoty a v jediném neodbytném tématu: "Jaký je smysl mého života", přinesly odpověď: "Otevři v srdci desátou komnatu a naplňuj z této otevřenosti". Ani nevíte jak je to těžké! Jsem tolik rozsáhlá a hluboká voda...! V knize se dočtete o životě a smrti, o falešných i opravdových duchovních praktikách, o duševním životě plném iluzí a drtivých poznání, o fyzických ztrátách a praktikách destruktivního systému, o nálezu pokladu v "nevlastnit" a přesto být a žít. Jak vše může být odebráno a že to není všechno, ještě bylo nutné nechat zemřít strnulý a umělý svět, aby se zrodilo jiné a nové být a žít - v upřímné opravdovosti - jdoucí ze mě.

Knihu jsem nenáhodně pokřtila: Konec spasitelů. Spasitelem jsem byla sama já sobě. Po odhalení vlastní šílené touhy po spasení mohla jsem rozeznat pravé a lživé mezi sebou a ve mně. Následně v druhých. Tehdy jsem poprvé na vlastní zrak mohla vidět duši v jiném člověku stojícím přímo přede mnou.

(Pojem spasitel označuje osobu, která pomáhá lidem dosáhnout spásy nebo která je v určité situaci zachraňuje.)