1. Bylo - nebylo

27.03.2022

Jednoho dne usedl na trůn panovník. Panovníci vždy - a v každém čase - trpí nedostatkem vlastních vnitřních sil. Plýtvají ní na hromadění světského haraburdí anebo v burácení o svém jedinečném panování. Neumí to jinak. Chybějící síly potřebují doplňovat z ostatních oddaných a poddaných lidí. K získávání těchto sil zneužili již dávno, ať pod výhrůžkami nebo formami uplacení, vybrané a manipulovatelné "moudré" i nemoudré přízemní donašeče. Bez nich totiž panovník nepanuje, a to on ví. Umí hodně dobře strašit, slibovat, vyhrožovat a slibovat a strašit. Je na to hrdý a pyšný a cítí se jako král. Myslí si, že jeho mozek je nejdůležitější ze všech. Úkolem pár "velkých moudrých" a hojně zastoupené smečky donašečů okolo panovníka bylo (a je), vnutit a přinutit lidi, aby uvěřili, že žádná síla - natož duchovní - v nich není možná. Snad tehdy, když posoudí soudem vybraní o množství zásluh poddaného k panovníkovi, pak snad ho nechají malinko okusit předložené falešné iluze o jakési jimi přepracované síle, ale to jedině bude-li dále věrně a doživotně sloužit a platit panovníkovi. Z odpustků a rukou poddaných nechá panovník ve své vlastní slávě, ale vnitřní chudobě, okázalé a bohatstvím oplývající "Věže".  Lidé jeho a jeho služebníky následují, a to i díky okázalostem, na které lidi uvykli. Uvěřili, že právě ony vykazují úctu a slávu a možnost důvěry. Stále a víc zapomínali na své vlastní. Vznikaly vlny ne-mocí, pocházející z lidí, kteří zcela pozbyli vlastní sílu odevzdáním síly panovníkovi a jeho přisluhovačům. A pokud o život přišli - jejich mrtvá těla dále patřila panovníkům a byla odkázaná i na místo odpočinku.

"Duchem bohatá duše se nedá ulovit..." (konec první části)