13. Archetyp Viselce

05.04.2022

"Dejte mi všichni svatý pokoj."

 Samotné rozhodnutí vstoupit na cestu duchovního rozvoje, ponořit se do svého nitra a studovat odvěké zákony, které vládnou vesmíru, je velmi obtížné. Daleko lehčeji se přeci žije v zevním světě, kde je všechno podřízeno určitým pravidlům. Vládnou tu zákony, které každý zná, a nejsou zde žádná bílá místa. I když by nejeden podnikatel řekl, že tu vládne tu právo silnějšího, je to jen důsledkem nesprávného užívání Síly. Opravdové těžkosti se před člověkem objeví teprve tehdy, když zkouší poznat svět vnitřní. Je tomu tak proto, že lidé při svém rozvoji zapomněli nebo během svého historického vývoje ztratili poznání, které nashromáždili a prakticky užíval Mág i Velekněžka. Proto se jim často vysmívali a nazývali pověrou nebo předsudkem to, co svým racionálním rozumem nemohli pochopit. Materiální záležitosti, v nichž se člověk angažoval, vyžadovaly od něj stále větší účast a rytmus života byl víc a více rychlejší, nutil ke spěchu a neponechal ani chvíli k zastavení a k úvahám nad sebou a okolní skutečností.

První podmínkou pro vstup na cestu duchovního rozvoje, který vede k nalezení sebe sama a ztracené božské jiskřičky, je to, že se člověk zastaví a přetrhne šílené tempo, v němž v současnosti žije. Místo aby neustále pospíchal, honil se za úspěchem a penězi, musí se klidně podívat kolem sebe, pozorovat své blízké i jiné lidi, soustředit se na přírodu a pokusit se žít v souladu s jejím rytmem. Jednoduše - postavit na hlavu svůj dosavadní život a tak zaujmout polohu Viselce. Když odvrhne styl, kterým doposud žil, vzdá se spěchu a honby za materiálními požitky, změní priority a hodnoty, může si tím nachystat základy svého vlastního rozvoje. Viselec symbolizuje koncentraci člověka na své nitro, poznání sebe sama a to, že se na svět kolem sebe a na své hodnoty dívá z úplně jiné perspektivy.

Nejsou to ale schopnosti, které se projeví samy od sebe. V tomto případě nestačí chuť nebo přání zkoumat sebe sama. To mohl člověk dělat v dávných dobách, když jeho duše v sobě nenesla takové zatížení jako v současnosti. Když chce současný člověk poznat sebe sama, nejdříve se musí očistit od mnoha návyků, komplexů a zábran. Teprve potom najde bránu ke svému nitru. Nejlépe k tomu slouží modlitba a rozjímání, která dovolí navázat přímý kontakt s vlastní duší a jejím božským prvkem, porozumět mu, a díky tomu rozšířit vlastní vidění světa.

Oba tyto způsoby, jimiž se ponořujeme do sebe a očišťujeme se od návyků a civilizační špíny, nás vedou k tomu, abychom se zbavili iluzí, které se týkají skutečnosti, v níž žijeme. Pomáhají nám, abychom pochopili svět kolem sebe a naše dosavadní problémy v odpovídajících proporcích, a umožňují nám, abychom k nim přistupovali s odstupem. Neuběhne příliš dlouhá doba a člověk pozoruje, že to, po čem tak urputně toužil, za co byl připraven položit, vyjma své duše, přinejmenším svůj veškerý čas, všechny své síly, energii a dokonce i zdraví, za to nestojí. Zpomalení životního tempa pomáhá, aby člověk lépe chápal krásu kolem sebe. Může se zastavit jen proto, aby viděl západ slunce. Viděl krásu kvetoucí růže. Poslouchal zpěv slavíka, skřivánka nebo štěbetání vrabců. Otřel slzu na líčku dítěte, ať bylo cizí nebo vlastní. Dřív to člověk považoval za ztrátu času, ale teď jako Viselec ví, že jsou to nejcennější chvíle, které dodávají životu hodnotu a nedají se koupit.

Modlitba a meditace přibližuje také člověku Boha, kterého ztratil někde mezi záležitostmi, jež měl vyřídit, mezi penězi, které měl vydělat, a na cestě k úspěchu. Viselec nachází vnitřní rovnováhu a duševní klid, který z ní vyplývá. Když dosáhne k božskému prvku ve své duši, nachází také Boha a potřebu hlubokého kontaktu s ním.  Když přijde na to, že i když člověk na Boha zapomněl, Bůh nezapomněl na člověka, prožívá obrovskou radost. Díky tomu se Viselec zbavuje vřavy a hluku, které vládly jeho unavené a utrápené duši. Začíná vnímat, jak hluboký mír může v tichu být. Stále silněji se ponořuje do modlitby a meditace. Pomalu ztrácí kontakt s vnějším světem, neboť proč by se jím zabýval, když z něj do lidské duše přichází jen zlo a chaos? Není lepší žít ve vnitřním světě zahalený závojem modlitby a meditace? To je ale první nebezpečí, které na cestě duchovního rozvoje na člověka číhá. Když je člověk v pozici Viselce, je tak soustředěný na sebe, že je od utrpení a bolesti oddělen modlitbou a meditací. Může se cítit tak dobře, může být natolik spokojen v klidu, který získal, že chce v této pozici zůstat navždy. Když ale v tomto místě zůstane, nebude se dále vyvíjet. Duchovní cesta nebyla člověku dána proto, aby se po prvním kroku zastavil a řekl: je mi tu dobře, a proto dál nejdu. Každý z nás musí zde na zemi naplnit své poslání a lidé, kteří vstupují na cestu vnitřního rozvoje, jsou za ni zvlášť odpovědní. Žádný z hlubokých a autentických prožitků, které člověk prožívá, není jenom samoúčelný, ale vždy něčemu slouží.       Tím větší konkrétní cíle má duchovní rozvoj. Jedním z nich je nepochybně povznést se na vyšší úroveň. Neméně důležité je naplnit poslání, i kdyby bylo sebemenší, a služba lidem radou, pomocí a podporou, což nemůže naplnit člověk, který je neustále Viselcem. K tomu je nutná skutečná vnitřní proměna, transformace, jejímž symbolem se stala Smrt.