14. Archetyp Smrti

05.04.2022

"Smrt byla ještě krásnější."

Duchovní rozvoj, který začal Viselec modlitbou a meditací, a získaný kontakt s Bohem byl cestou, která vedla k sebepoznání a k poznání vlastního nitra. Dovoloval, aby Viselec nalezl své poslání a porozuměl mu. Bylo to však málo na to, aby poslání naplnil, a aby se stal plně osvíceným člověkem. K tomu byla nezbytná celková transformace, Smrt dřívějších názorů, náhledů, tužeb, na jejichž místě se musí objevit nové, úplně přetvořené.

Člověk se od počátků své existence Smrti bál, protože si myslel, že je konečným a děsivým pocitem, něčím definitivním nebo neodvratným. Nechtěl se ponořit do procesu Smrti a nedal si tolik práce, aby ji pochopil,  ale současně se nechtěl smířit s tím, že Smrt je koncem všeho. Každé náboženství, které na zemi existuje, počítá s existencí posmrtného života a hlásá víru v existenci nesmrtelné duše. Není národa, který by nectil památku svých mrtvých, nepořádal pohřební obřady a nepečoval by o místa, kde jsou mrtví pochovaní. Tak se odedávna snažili lidé Smrt usmířit. Jsou však národy, které na pohřbech svých bližních neprolévají potoky slz, naopak, těší se a radují, protože věří, že duše člověka jim blízkého prošla transformací a dosáhla další úrovně duchovního rozvoje.

Smrt je vedle nás po celý život. Nejen ve smyslu ztráty blízkých osob, jejich fyzického odchodu, ale především ve formě stálých změn. Život je procesem, během něhož něco neustále odumírá proto, ať se může zrodit nové. Dokonale je to vidět na ročním přírodním cyklu, v němž po kvetoucím jaru, žírném a horkém létě a plodném podzimu přichází zima, která přináší Smrt všem rostlinám, a zastaví nebo zpomalí většinu přírodních procesů,  aby se mohly v nadcházejícím jaru zrodit znovu. Stejně tak i člověk prožívá ve svém životě pocity Smrti nebo jiné transformace. Na svět se rodí malé bezbranné dítě. Po dvaceti letech na jeho místě vidíme mladého člověka, který si bezstarostně žije a těší se ze života. A kde ho najdeme za dalších dvacet let? Je to opravdu zralý muž, hlava rodiny, důležitý a oceňovaný pracovník, moudrý a rozvážný člověk? A co se s ním děje za dalších dvacet let? K mnohým záležitostem přistupuje s odstupem, končí svou pracovní kariéru, nemá už tolik sil a nejraději je, když může být ve společnosti svých vnoučat. Transformace ale pokračuje dále. Uběhne dalších dvacet let, vidíme starce sehnutého věkem, ale pozvednutému k vrcholům moudrosti a zkušenosti. Je každý z nich - tedy dítě, mladý člověk, důležitý člověk a otec, starší člověk a stařec jedna a tatáž osoba? Proměny v nás probíhají po celou dobu našeho života, transformace je základem rozvoje, a to stejně tak fyzického jako duševního, ať s tím už souhlasíme, nebo ne.

Člověk o takových věcech málokdy uvažuje, a ne vždy si je uvědomuje. Zvlášť nerad se zabývá otázkami života a smrti, když je mu dobře, když se cítí v bezpečí a nemá pochybnosti o svých záležitostech ani o tom, co se s ním děje. Přesně tak tomu bylo s Viselcem, který po letech nerozhodnosti a chaosu nalezl vnitřní rovnováhu a mír cestou rozjímání a modlitby. Zdálo se mu, že je to vrchol všeho, čeho může člověk dosáhnout. Chtěl si tento stav zachovat navždy a beze změny v něm vytrvat do konce svých dní. Toužil po tom, ale nepočítal se zákony transformace, které způsobují, že každý život je procesem, jenž podléhá evoluci neboli přeměně a rozvoji. Viselec také nevěděl, že při vstupu na stezku duchovního rozvoje musí rovněž projít Smrtí svých starých názorů, které není možné sladit s novými zkušenostmi a novým poznáním. Vezměme si jako příklad pojem náhody. Kolikrát člověk pojmem náhody vysvětloval události, které se v jeho životě zběhly: potkal jsem ji náhodou, náhoda způsobila, že jsem tady, náhodou se mi povedlo to a to. Když se však ponoří do svého nitra a odkrývá v něm odpovědi na trýznivé otázky, odhaluje zákon, který praví, že v lidském životě není náhod, že vše má svou příčinu a svůj důsledek. Teď už se nedá nic vysvětlit náhodou, a za vše je potřeba přijmout vlastní zodpovědnost.

Tak umírají staré názory jeden po druhém a na jejich místě se zjevují nové. Člověk začíná pozorovat proces změn sám na sobě - i když se na začátku může cítit nesvůj. Jestliže si ale vědomě vybral cestu duchovního rozvoje, akceptuje ji a postupuje po ní, Smrt přestává být hrozivá a pociťuje ji jenom jako transformaci, která je pro dosažení vyšší duchovní úrovně nevyhnutelná a nutná, která však nemá nic společného s fyzickým umíráním. Je to osvícení, jež rozšiřuje naše vědomí, vnitřní sebezdokonalení, motor v duchovním rozvoji. Současně je na fyzické úrovni předurčením každé živé bytosti, ale člověk, který je na vysoké úrovni duchovního rozvoje, ji nebere jako neodvratitelný proces, protože ví, že je to transformace, která vede na vyšší úroveň.      Jak je ona úroveň vysoká, záleží na tom, jakým způsobem vyplnil své poslání, s nímž byl na zemi poslán.         Zdá se to jednoduché? Proč je tedy na této zemi tolik nešťastných lidí? Proč naši planetu nazýváme slzavým údolím?

Nejtěžší je porozumět tomu a uskutečnit to, co je nejjednodušší. Lidé se snaží, aby zajistili štěstí tím, že provozují složité rituály, zkoušejí podplatit osud i Smrt, protože nemohou uvěřit, že všechno je daleko jednodušší. Stačí jen pochopit, že život je proces, který spočívá v neustálých změnách a transformacích, soustředit se na duchovní rozvoj a naplnit své poslání. Na zemi žijí lidé, kteří to pochopili a uvedli do života, a protože jsou to lide realističtí, stala se jejich symbolem Mírnost.