Jak

25.07.2022

Brzy ráno sedím na zahradě. Zvoní. V levém uchu. Proletí s hlubokým bzukotem první čmelák, nad ním dva radostní a klebetící vrabčáci, kos i drozd se cákají ve vodě...jak malé děti...

Malé dítě nepřemýšlí o tom, kdo a čím je ono, ten nebo onen člověk, co je v něm, jeho zajímá pouze to, JAK mu například kreslí autíčko nebo staví dům nebo ho něco učí - JAK TO DĚLÁ. Zajímá se jen, a to velmi soustředěně, o to, jak tvoří, a JAK je pro něj v tu chvíli nejdůležitějším na světě... Chce to dělat po svém, jen sleduje, pozoruje JAK: pohyb rukou, držení pastelky, vznikající výtvor plný klikyháků, čar i barev... pozoruje jeho ústa, oči, výraz, naslouchá bedlivě slovům a tónům hlasu i svištění tužky na papíře. Velmi rychle ví a učí se. Vkládá do paměti právě ten výraz člověka a vlastní pocitový obraz toho okamžiku: jestli to člověka a) skutečně baví - dělá to rád (je mistrem). Nebo za b) dělá to jen proto, aby měl a byl klid nebo snad proto, že musí, protože se to očekává. Pokud se děje za b), dítě se rychle z činnosti odpojí a hledá jinou novou činnost, která by mohla být nápomocná k vyjasnění té původní. Myslí si, že dospělí neví, nechápe, co po něm dítě chce. Pokud nová činnost nezabere, hledá další a další možnosti činností směřující k JAK. Rozštěpí se. Jeho soustředění a pozornost je rozbitá přístupem "dospělého", který by měl být mistrem. Dítě jen hledá způsob jak říct člověku, že chce vidět, slyšet, cítit, chutnat, sahat a přitom být sám sebou - učit se "JAK" ve vnitřním souladu, ve vlastním projevu z blaženého pocitu, že se jeví - projevuje a tvoří, jen by rádo průvodce, učí se umět...třeba držet tužku... Nic víc. Dospělí mu přisoudí krabičku s názvem hyperaktivní. Dítě hledá zběsile dál. Neví JAK, dospělí mu nerozumí. Když nic z předchozího nepomáhá a jemu se nedostává odpovědí na "jak", začne si přát být JAKo někdo jiný, aby jiní uviděli, jak moc chce být. Otevírá se dětský přístup k moci. Jak využívat i zneužívat moc. Tomu dospělí začínají rozumět a začínají mluvit - ale ne o dítěti, ale o jiných vzorech - předkládají mu další osobnosti jako vzory hodné následování (být jako oni) nebo ty druhé - nebýt jako oni. Dítě se ztrácí.

"Jak" zákeřně nahrazuje "kdo a co". Často se mu smějí se slovy: "Ty chceš být malířem JAKo Mucha!" Nebo dokonce: "Ty jsi celý Mucha!"

Dítě je zklamáno (pocit odcizení se, zapomenutí na něj) a opravdu klamáno. Přijímá roli, že když bude jako někdo, zaslouží si...cokoliv, třeba jen pozornost rodičů, možná i pochvalu. A když se vychýlí z obrazu vzoru, co se stane? Dítě to zaručeně vyzkouší. Je to přirozené. Za svou přirozenost je pokáráno. Je potlačena upřímnost.  Bere si ponaučení, že klamání je dobré. A začíná proces ztotožňování se s někým podle někoho a zapomínání na vlastní sebe - já, rostoucí v Já. Přibývají role a roličky, převleky a masky, ideály, vzory a iluze, klamání se o tom i v tom, kdo je - dnes už dospívající nebo dospělé dítě - a čím je ve své vlastní přirozenosti.

Stále však visí ve vzduchu otázka: JAK? Jak se stal tím čím není? Jak se stalo, že je věčně nespokojeno, nemá stání a pořád něco hledá?

Malé dítě ví, že "já" je ono. Učí se JAK ono "já" v sobě projevit v "Já".

JAK jsme dobrými průvodci, mistry, učiteli? Poznává dítě, že svým jednáním může ovlivnit vlastní život, tak životy lidí, žijící v jeho okolí? JAK? Poznává své pocity, city a umí se pochopit ve svých náladách?

JAK?