S kůží na trh

Několik dní lítají jedna přes druhou myšlenky mou hlavou vedoucí k jednomu cíli: k sebezpytování ... Co a jak dělám blbě, co úplně špatně, co je zase stejné jako před chvílí nebo již nějakou dobou a opakovaně... A ano, jistě, nesou poselství, kde a kam a na čem ulítávám, kde se zaprodávám a to jen proto, že si nevěřím ohledně stability - a tou mám na mysli hmotné zabezpečení nesoucí potíže s úctou k penězům (jenže jak docílit úcty k penězům, když zrovna v dnešní době peníze s úctou nemají nic společného?). A tak když "teče do bot" a je zdánlivě nejhůř, zachovám se naučeně tvrdě: jako děvka. Vracím se ke starému způsobu lehkého, leč dnes pro mne namáhavého, vydělávání peněz. Jsem jím vyčerpávána. Někdy tak, až cítím, že musím "umřít"... To není o "nejstarší profesi", ale vlastně je, je tou profesí bohužel vše, co děláme z donucení a neradi pro někoho, něco za peníze - necháme se znásilnit. Jakou "vůni" mohou takto vydělané peníze mít? Jakou vibraci vnášejí do našich životů a domovů? Tou "profesí nejstaršího druhu" jsou všechna vydělávání, ve kterých znásilňujeme sebe sama nebo se dobro-ne-volně znásilnit necháme..., a to jen pod vidinou "lehkého" přetěžkého výdělku, že za to dostaneme (možná) zaplaceno.

Přestože vím, co přesně dělat a tvořit mám, vím, co mne naplňuje v každém ránu a po celý den harmonií, klidem a těšením se z toho (a radostí i když něco nejde), svědomí mne odvleče ke starému řemeslu. K tomu mi dnes jako na zavolanou "vyskočily" příběhy o dvou pokusech znásilnění, každý příběh v jiné podobě úchylnosti. Poslechla jsem volání a už na těch příbězích pracuji, sepisuji je, a to mi dělá dobře (úchylka? ) nedbaje svědomí. Když píšu, není tu, jsem v proudu a žiju... Už nejsem ta, které je pasákem vtloukané "svědomí národa"? Velmi zajímavé období se děje... a ještě více je před námi. Vnímám ho jako pravý čas pro úplnou proměnu.

Když se ráno budím, hned je vidím - vstávám v každém dni s novými příběhy a které tolik ráda sdílím vám. Pak nastane chvíle čehosi rádoby rozumného ve svědomí, které bylo založeno na základě systému a které s pomocníkem nevlastní odpovědonosti k něčemu, co vlastně NELZE obejmout, zatkne, nasadí pouta a odtáhne mne pryč od psaní, výkladu snů apod. (od toho, v čem jsem doma - ve svém srdci), k práci, kterou sice dělat nechci, vím, že mne přežila, ale dostanu za ni zaplaceno. Musí to tak být?

Cítíte se ve své práci čestně a úctyhodně? Milujete svou práci? Nebo se podvádíte pro výdělek? Jste v tom dobrovolně nebo vás někdo (s)pasí? Jak to máte vy?