cs

Včera, dnes a zítra

23.11.2022

No, dopoledne ještě dobrý, ale pak mě to chytlo - znáte co - šílenej nerf = nervozita, kvalt a spěch v jednom, že jako nic nestíhám a nestihnu + nesplním a nedokončím + neudělám, + protože jsem lenoch, + i když se jako fakt hódně snažím, a vlastně jo, smažím, bublala jsem jak horký olej na pánvi a do toho jedno volání za druhým, které jsem - jak jinak - nestíhala brát, a proč? Protože se ten pitomej mobil furt někde schovával...a + jsem prostě nemožná... Přírodní katastrofa jak vyšitá.

Když jsem do těch plusů rozházela celý šatník a nevěděla co na sebe a všimla si najednou žalostné zkázy po mně nejen v šatně, obsadila a usadila mě taková ta chvilková bezmoc, jakože je to úplně marný...

Přiznala jsem bezmoci, že to marný je.

A ejhle, přišlo odevzdání.

Že ten boj, co zrovna vedu, je totální chaos v mé palici, kterému jsem šéfkuchařem, kuchyně, ve které nikdo neví, čím je a co vaří, ani na které straně stát a bojovat, protože jídelníček beexistuje - a co vlastně bojuje, o co se snaží...? Došlo mi, že vedu nelítostný souboj, ve kterém padnu - ať tak nebo tak.

A že je výběr, jak padnout.

Jestli v bolestném krveprolití sama proti sobě (což nikdy nestojí za to, mívá vážné dlouhodobé následky, které nemusí být hned vidět) nebo padnu odevzdáním - poskytnu si čas pro sebe vedoucí ke smíru.

Přijetí - to je ono.

Že situace je vyhrocená protože zase ne-mám čas. Tvrdila jsem to po celou dobu zmatkování, přeci...

Zvolila jsem dobrovolnou kapitulaci, sice ego se vzpírá, ale když mu podám novou hru, rádo se přiučí a věnuje se novému stavu. Všimla jsem si, že nové ho moc baví, je-li mu to chutně předloženo/uvařeno. Nechala jsem  odeznít "nerv-osní", pustila ho otevřeným oknem. Ať si užije své a táhne dál.

Skřítek měl snahu hromadit obviňující důkazy o tom, proč jsem nemožná, a proč to "katastr-ofálně" může dopadnout, a váha svědomí vážila a dovažovala, že asi nemusí...nebo asi musí...a nemusí... ale může!

Oj! Jaká to novina!

A dost! Stopla jsem neplodný vnitřní dialog. Udělám něco naopak, něco jinak, něco jen pro mne. Šup, obléct tepláky, bundu a jdeme ven! Rozum jsem přesměrovala k vytýčení trasy, jmenováním ochranky a jiným důležitostem, abych mohla jen jít, plynout.

Víte, že to funguje, že si můžete /stvořit/učit/zapnout autopilota?

A ač vše vypadalo poněkud mlhavo-strašidelně, byly to jen dozvuky/vzpomínky/otisky (ozvěna) mého "nadrozumného skřeta", co má přece vždycky pravdu (to tvrdí on, ne já).

Ocitla jsem se v tichosti, jemnosti a nevinnosti. Venku rovnováhu doladila mlha, přesně ta, co doma zdánlivě mlžila mé plány, což jsem doma chápala jako blok, který nedovoluje a nepřeje mým výsledkům, neumožní rychle doběhnout cíle. Tak se na tu mlhu podívám, pronikám do ní.

A mlha - první symbol - vyprávěla, že jsem správně. Cítím, jak mnou prochází její hlas, vůně - vše, čím je naplněna. Je objetím klidu plodové vody a míru, ve kterém blaženě jsem (děloha).

Nádech...

Další moudra se nesla okolím, mlha uvolnila sevřenou mysl (průchod ducha) a tak i smysly, abych jimi naplno vnímala (duše a tělo).

"Nic se nejí tak horké, jak se uvaří, Rady!"

Jdu dál. Směji se!

Spousta stop po lesní zvěři píše další moudro, které umím číst:

"Přes všechny zábrany a omezení (katastrofa - katastr = omezení, vymezení hranic), kterými se člověk snaží okupovat a ochočit sebe sám a tak vlastně vše ostatní včetně přírody, kterou je on sám, přesto příroda nedbá a žije a žít bude po svém v souladu s matkou Zemí."

Výdech je dlouhý jako první nádech.

Rodím se. Jsem venku.

Nádech.

Mysl je klidná. Prochází mnou jediná myšlenka. O životě a spojení s přírodou, bez které nejsme, nebyli bychom, a na níž jsme závislí naprosto stejně, jako všechny další žijící druhy (fauna a flóra) na Zemi. Vše je žijící. A Zemi je asi jedno, zda se člověk stal, či stane, ohroženým druhem...sobě sám.

"Život člověčí je jako jepičí", křičí stromu jehličí...

A je jasný, že život je děj. Pohyb. Vibrace. Ne boj.

Jako každý vztah. Vztah je spojení. Nač a před čím, pro co utíkat a spěchat? Kam?

Neutečeš. Můžeš se vyčerpat až k smrti.

To může bolet až do opravdové smrti. Nebo?

Čí je vůle spěchu? Chtění?

Nebe se vyjasnilo, přichází další hvězdná noc.

Iluze jsou skvělé učební pomůcky.

Malé kouzlo na závěr:

To, čemu věříš, to žiješ ...

To Jsi.

Víš a znáš čemu vlastně věříš? A opravdově víš a věříš? Možná jen o pravdě sníš, nebo ji chceš, nebo bys rád... Tvá víra možná prodlévá pouze v obrazu snu, přání a chtění. Chce zrodit sobě vlastní víru.

Vdechni víře v sebe život, naplň víru vlastním dechem svobody a otevřeného prostoru. Sejmi pouta z omezení místem.

Dýchat umí - díky Tobě. Může dýchat volně.

Vdechni jí život a dýchejte spolu. Jste jedno, Ty a jedna víra, pak vědomí.

Jsme to a tím, čím plníme (nádech) a vyprazdňujeme (výdech) svůj život. To dýcháme.

Mějte klidný čas.