Srdce - Smysly - Filozofie ducha

FILOZOFIE DUCHA
Vše, co je, není, a co není, je...
...neboť to, co je nám zjeveno svou materiálností, je dočasné, zanikne s hmotou člověka. Jen to, co - ač nehmatatelné - je v lidské duši jako poklad, jako bohatství jediné, které obměnou svého bytí duše střádá a přináší jako věno při příchodu sem, je majetek věčné hodnoty, spočívající v každém člověku.
Zvětšuje se a sílí jeho skutky, tedy dobrem a vírou, láskou, pravdou, spravedlností, bádáním a touhou po vědění, a tím snahou po splynutí s nekonečností a touhou, vnořit se v to, co skutečně je.
Je tedy možné odpovědět pravdivě na otázku opakovanou člověkem po věky:
"Co nebo Kdo je Bůh?"
Ano, dnes je již možné odpovědět správně a pravdivě. Aby však člověk plně pochopil, co je možno lidskými slovy vůbec říct o Bohu a Jeho dění, je třeba, aby byla duše připravena.
Aby se postupně nořila do čistého vědění, aby nejen duše byla otevřena, ale aby byl
probuzen také duch. (Duch duše tělo)
Aby byl člověk připraven pojmout do sebe konečné, vrcholné poznání.
Ten, kdo zpracoval své srdce, otevřel duši, naplnil ji, probudil ducha a sám v sobě
objevil a poznal Boha, pochopí.

    Co je člověk?

Člověk je souhrn elementárních sil. Je složen ze stejných prvků jako všechno, co kolem
sebe vidíme. Jen seskupení prvků je jiné.
V srdci je neviditelná síla, která hmotu oživuje. Bez srdce bychom nemohli žít,
stejně jako by vesmír nemohl existovat bez slunce. Lidské srdce je člověku tím, čím je
celému vesmíru Slunce.
Přirovnejme lidské tělo k vesmíru. Člověk sám je vesmír v malém. To, co se děje ve
vesmíru, děje se i v lidském těle. Všechno je neustálou obměnou stále se opakujícího se
dění v celku i v jednotlivci. Srdce v těle je jako Slunce ve vesmíru.

Tělo je složeno ze čtyř vrstev:
I. je život, II. oheň, III. síla a IV. jádro, svět duchovní.
Slunce je středem vesmíru, řídí celý okruh planet, je jejich otcem a matkou. Je zákonem
pohybu, gravitací, řídí jejich vývin. V podobě paprsků, jimiž klíčí život, přichází ze slunce
životadárný oheň, který je hlavní podmínkou života na planetách vůbec. Jeho paprsky jsou
zároveň nositelem světla duchovního, které je pouhým odleskem Světla, jež všechno řídí
a působí, aby se všechno vyvíjelo k úplnému zdokonalení, a to jak duchovně tak hmotně.

Bez Slunce by vesmír nemohl existovat, jako by naše tělo nemohlo bez srdce žít.
V lidském srdci se dějí velké věci. Srdce celé tělo řídí. Srdce vydává oheň a pro tělo znamená hodiny.
Stejně jako Slunce je srdce složeno ze čtyř vrstev:
I. je síla, II. život, III. oheň, IV. světlo duchovní.
I. vrstva povrchová má barvu tmavošedou a značí sílu. V ní je obsažena hmota se všemi hmotnými vlastnostmi člověka, což jsou vášně, pudy, zlozvyky a všechno, co činí člověka člověkem.
II. vrstva je světlešedá, značí život. Obsahuje všechno, čeho je třeba k životu hmotnému, ale i k
životu duchovnímu. Mozek je zde schopen vládnout jemnějšími city, z nichž se rodí ideály, učení a vlohy, jež dělají svět lepší.
III. vrstva je barvy žluté, je barvou ohně, který obsahuje ideály, lásku. V ní jsou uschovány jemné tóny hudby, velké vědecké vynálezy takového druhu, že nepůsobí ve hmotě, je to inspirace k hudbě, malování, prostě umění vůbec, praktické vynálezy, které slouží lidstvu k ulehčení života.
IV. Světlefialová vrstva je duchovní. V ní je obsažena duchovní láska a poznání. Je to nejkrásnější a nejvzácnější část lidského srdce a jen málo lidí ji v sobě objeví.
         Ale čistým životem, vůlí a snahou po poznání je možno pomalu a jistě ty tři vrsvy odložit a vrstvu fialovou duchovní prací a souladným životem rozšířit tak, aby srdce bylo jen fialové, duchovní, aby se v něm mohl projevit Bůh.
        Podle významu jednotlivé vrstvy se rodí člověk takových vlastností, jejichž barva v jeho
srdci převládá:

I. Člověk, u něhož prostupuje téměř celé srdce tmavošedá prvá vrstva, je člověk hmotný, pudový, primitivní. U něho je lidská duše ještě uzavřena a ve spánku.
II. Člověk, který již má v menším měřítku tmavošedou barvu a světlešedá vrstva převládá, odložil už hmotné vlastnosti a vášně a jeho duše je probuzena tak, že projevuje vlohy pro zkrášlení života a sebezušlechtění.
III. Ten, u něhož převládá srdce barvy žluté, má duši nejen probuzenu, ale i otevřenu, aby do ní mohlo pojmout inspirace, přicházející z duchovna.
IV. U člověka, v jehož srdci převládá fialová barva, je nejen duše otevřena, ale také je probuzen duch k duchovní práci.
        Je tedy na člověku, aby si sám své vlastnosti uvědomil, slabosti se naučil pochopit a
dopracoval se do jádra života, k životu duchovnímu. Jen tak je možno se k Bohu přiblížit a
Boha poznat.

Krev lidská je - symbolicky - hmota duše, která se rozlévá do celého těla. Je to síť, na níž duše spočívá. U duchovního člověka krev řídne a duše mohutní, což značí, že je krev mostem mezi tělem a duší. Duše je totiž to, co tělo - hmotu oživuje. Každý člověk, i ten nejprimitivnější, v sobě duši má, jenže u takového je uzavřena a ve spánku.

Moře: stejně jako vesmír, tak i člověk, má své moře. To je žaludek. Mořská voda, složená
z vodíku a kyslíku, obsahující rozpuštěné minerály, rovná se obsahu žaludku, potravě.
Ve vodě žijící živočištstvo, které zastupují velryby, ryby, žraloci, ploutvonožci, hadi, krabi,
měkkýši, mlži, hvězdice, korály, houby, znamená v žaludku lidského těla sliznice, která z
potravy vstřebává výživu právě tak, jako se mořské živočišstvo živí obsahem vody.
IV. Voda

III. Živočišstvo

II.  Horniny

I.   Dno mořské


Mořskému dnu, které je složeno z hornin, vápence a minerálů složených se rovnají svalnaté stěny žaludku. Červovitým pohybem promíchávají potravu. Tento pohyb obsahu žaludku je stejný jako nekonečný pohyb moře, kterým vzniká příliv a odliv. 

STŘED VESMÍRU: Středem vesmíru jsou mlhoviny, které se gravitací, jež je podmínkou života, roztahují a prorážejí třemi vrstvami. Jsou seskupeny stupňovitě v kruzích kolem nich.
II. vrstva kolem mlhovin je životadárný oheň. V něm jsou obsaženy všechny živly, které dávají vznik novým hvězdám, živým i mrtvým.
III. vrstva je voda.
IV. vrstva je pásmo kovů.
Mlhoviny prostupují postupně vrstvami kolem sebe a z každé z nich vnikne určitá část
jejího obsahu do mlhoviny, právě tolik, kolik je třeba k utvoření nových hvězd či planet, a to
podle jejich předem určeného složení.
Mlhoviny, které můžeme označit za zárodek hvězd, mají u člověka obdobu v jádru pupku, v zárodku člověka. Člověk se rodí jako hvězdy. Lidský zárodek je obalen vrstvou šťáv lidského těla. Z nich si bere všechno, co ke svému růstu, obživnutí a dalšímu vývinu potřebuje. Tato vrstva se rovná životadárnému ohni vesmíru. Oheň živí planety, šťávy lidský zárodek.
Vrstvě vody ve vesmíru se rovná odpadový obsah střev u člověka.
Vrstvou rozžhavených kovů je u člověka krev, v níž jsou rozpuštěné kovy rovněž obsaženy. Člověk je přijímá potravou. Postup je tedy ve vesmíru i u člověka obdobný.
V každé vrstvě, jimiž prostupují mlhoviny, je sídlo lásky, bez níž by nemohla existovat ani
planeta ani člověk.
Tak z vrstvy ohně vyzařuje láska Boží a k Bohu, z druhé vrstvy vody - láska duševní, z
vrstvy kovů láska lidská.
Všechny tyto stupně lásky do sebe přijímá nově se tvořící planeta nebo člověk.
Je prostoupena nekonečnou láskou stejně jako je prostoupena životadárným ohněm. Tuto lásku, vlastně tyto tři fáze lásky člověk s životem do sebe přijímá a podle svého vývinu odhaluje. Láska k Bohu nebo chcete-li - Boží Láska - u něho sídlí v duši, v morku pak láska duševní, a lidská láska sídlí v srdci.
Vyspělý člověk je všemi těmito stupněmi prostoupen, je si jich vědom, podle nich žije a usměrňuje své skutky.
Šťastný to člověk! Neboť lásku rozsévá, nezná protivenství a nepřátele! Je obrozen v Kristu, v Lásce všech Lásek.

Vývin ducha i člověka
I hmota žije, tvrdil Sokrates, a měl pravdu. Latentní život spočíval i ve zdánlivě mrtvé
hmotě - kameni už v době, kdy se naše planeta vytvářela a nebylo tu nic než kámen a
voda.
Znakem člověka je duše, oživena jiskrou Boží. Vývoj člověka prochází sedmi stupni či
kruhy vývinu.
I. V prvém je vývin hmoty - lidského zárodku ve všech fázích zvířecí podoby.
II. Druhý kruh je symbolem Ducha, ptáka, který je prostředníkem mezi předčlověkem a
člověkem dokonalým. Ducha spojí se zvířetem a tím se stává ze zvířete člověk. Hmota oživne citově tím okamžikem, kdy duše vstoupí do těla a probudí se v ní Boží jiskra, která je vložena do každé duše. Hmota se jejím prostřednictvím stává dokonalou a člověk se tím okamžikem přibližuje okraji sedmého kruhu, to je Bohu samotnému.
III. Třetí kruh je vývojový a je kruhem dokonalého člověka. Člověk plodí mocí ducha, to znamená, že tvoří nové tělo, obal pro duši, která čeká kdesi v prostoru, aby mohla vstoupit do hmoty a pozemským životem se přiblížit k Bohu. Při spojení z oboustranné čisté lásky mají přístup duše čisté. Rodí se lidé dokonalí, ušlechtilí, se sklonem k duchovnu. Je-li vášeň na jedné straně, to bývá častější u muže, neboť žena se většinou oddává z lásky, rodí se člověk, který není ani dobrý ani zlý.

Když duše projde prvé tři kruhy vývoje, je lidské tělo vyspělé a je schopno zplodit člověka nejen hmotně dokonalého, ale i s vyspělou duší, aby tak vstoupil do kruhu čtvrtého.
IV. Tento kruh, který je kruhem duchovním, je branou ke spojení s Bohem. Na této planetě je to stěžejní kruh. Lze ho dosáhnout cestou mystickou, která je nejvyšším stupněm dokonalosti duše ve hmotě. Lidská duše, která prošla cestou mystickou a přiblížila se tak Bohu, je připravena na cestu "vykoupení" a "návratu".
V. a VI. Pátý a šestý kruh jsou kruhy duchovního vyspívání. V nich duše, oproštěna od hmotného zatížení, pokračuje ve vývinu na vyšších duchovních planetách. Tam doplňují všechno to, co je zákonem vyspělích duší, aby pak duch vstoupil na pokraj kruhu VII. Tím je Nirvána - stav absolutní blaženosti.
VII. Sedmý kruh ja "Centrum", v jeho středu je sídlo Boha.


  

O NOSU
O NOSU

NOS

V lidském těle má funkci malého dolu. Je dýchací štola, která se skládá z pokožky, masa, chrupavky, kostí a ze sliznice. SVĚTSKÝ VÝZNAM je v tom, že jím odchází veškerá nečistota orgánů v hlavě a že čistí vdechovaný vzduch. Jím cítíme, rozlišujeme vůně a zápachy.                                                     Nos dýchací má DUCHOVNÍ VÝZNAM. Vydechuje se jím nečistý vzduch. Při koncentraci nosem však vědomý člověk  vydechuje vzduch pročištěný, duchovní. Zůstane-li ještě hodinu po koncentraci v klidu, šíří se po celou dobu duchovní, čistý vzduch, který působí na každého v celém okolí. Duševně vyspělého člověka posílí na duchu i na těle. Stejně tak i ty, co jsou ještě "hmotní", málo vědomí, a které "neviditelně" podporuje v poznání a vědomí sebe. Vědomý se stává při koncentraci dechu "vysílačem" a duchovní lidé v jeho blízkosti "přijímači" duchovních sil. Nos je spojen Eustachovou trubicí s ústy. SLOVO pochází z myšlenek. Myšlenky z mozku. Mozek je v hlavě. Mozek má odpadové žlázy, jimiž odchází nečistota a vychází NOSEM. Hlava je nejdůležitější lidský orgán. Je v ní cit, myšlenka, víra, vědomí. Je v ní také důležité sídlo rozumu. Srdce i celé tělo je ovládáno myšlenkami. Na každém vyspělém jedinci záleží, jak jeho "čistící stanice" funguje.

O UCHU
O UCHU

UCHO

je důležitý orgán lidského těla. Vnímáme uchem zvuky všech druhů: hudbu, zpěv, řeč atp. Ucho je zevní část, která vyčnívá z hlavy. Je to mušle sluchového orgánu, ve které se zachycuje zvuk. Ten je pak předáván sluchovému ústrojí, které je uvnitř hlavy. Tento vnitřní orgán je velmi citlivý a má - stejně jako oko - trojí význam: světský, duševní a duchovní.

  1. Světský význam ucha je běžný u každého člověka. Poslouchá jím a slyší líbivé nebo naopak.
  2.  Duševním uchem odlišujeme hloubku mluveného slova, cítíme (slyšíme) cit, vložený do slova mluvícího, cítíme, co chtěl např. skladatel říct svou hudbou atd. Nejen lidským slovům, vycházejícím z duševních hodnot, lze naslouchat duševním sluchem. Člověk duševně propracovaný může tímto uchem slyšet zvuky, přicházející z duchovna. Může rozmlouvat s dušemi, které jsou v prostoru kolem nás.
  3. Člověk duchovně vyspělý, mystik, může svým duchovním uchem naslouchat vysokým bytostem, přicházejícím z vyšších sfér - duchovním Mistrům. Může slyšet hlas Boží Matky, hlas Kristův i hlas Boží. Lidské ucho je tedy významný nerv (nerv česky hezky = "čiv"), a dej Bůh, aby každý člověk poznal alespoň duševní význam svého sluchu a jím se řídil.
HMAT
HMAT

HMAT

Ruce jsou čidlem hmatu. Jimi se člověk seznamuje s vlastnostmi věcí, určuje hebkost, tvrdost, teplotu, vláčnost - strukturu povrchu. Ruce slouží celému tělu, vkládáme jimi jídlo do úst, ruce jsou služebníky hmoty. To je jejich hmotný význam. Duševní význam se projevuje v citu, vyjádřeném nezištnou službou bližnímu. Jsou výrazem citu v pohlazení, jimi projevujeme částečně i lásku a sympatie. Hlavní je však duchovní význam, který se vyvíjí a sílí, ač hmotným okem neviděn, při koncentraci. Při koncentraci (rozjímání, meditace, cvičení...) dlaněmi přijímáme požehnané (jiné slovo jsem nenašla, protože jsou božské) duchovní síly, které přicházejí k nám z vyšších sfér duchovna, a které pak, prostoupeny osobním magnetismem (osobní přitažlivostí), z dlaní opět vyzařují. Je možno je použít ve velmi rozsáhlém měřítku, jako například v nemocnici, pro zmírnění bolestí, ale také pro léčení, a to jak při duševních slabostech tak i jiných lidských strastech. Jsou to síly léčivé, uklidňující a posilující. Jak už bylo řečeno, lidské tělo je vesmír sám. Je v něm mnoho pokladů z tohoto světa, ale také z vesmíru. Poklady ze světa hmotného obsahu jsou od nohou do středu těla. Od pasu nahoru - vzhůru - jsou poklady vesmíru - duchovní. Těmito poklady vládne člověk svými smysly, které jsou vedoucími orgány/ústrojími těla. Člověk má duši. Lidé se mylně domnívají, tak i někteří lékaři, že duše je krev, obíhající v celém těle, a proto je téže soustavy jako tělo. Tak tomu není. Krev je síť, na které lidská duše spočívá, ale její hlavní sídlo je mezi srdcem a žaludkem. Je to nepatrný sval, z něhož duše vytryskne s krví do srdce, odtud do páteře, po ní vzhůru do malého mozku, kde se probouzí. Krev ovládá celé tělo, krví je oživena každičká částečka lidského těla a ona je to, kdo probouzí cit, uvádí člověka na cestu poznání a zdokonalení a činí člověka v pravém slova smyslu člověkem, se všemi možnostmi stát se dokonalým a pochopit, co je Bůh...

O OKU
O OKU

OKO

  1.  je oko lidské, oko zevní, kterým rozeznáváme barvy, vidíme svět v jeho plné kráse, všechno, co činí hmotu hmotou. Okem rozlišujeme "krásu od odšklivosti"; pohled na naše okolí nás nutí přemýšlet, kde a jak vzniklo všechno, co vidíme. Tímto přemýšlením začínáme otevírat druhý význam oka, a tím je:
  2. oko duševní. Okem duševním vidíme za věci hmotné, což znamená, že vidíme duševní hodnotu všeho kolem sebe. Vývinem duševního oka, které se otevírá u lidí duševně vyspělých, je možno vidět například duše zesnulých a všechno, co je prozatím lidskému oku zahaleno. Mysticky vyspělému člověku se pak otevírá
  3. oko, oko duchovní. Jím člověk vidí až za obzor oka duševního, vidí na dálku do budoucnosti, což znamená, že vidí až k dění Boha - Božského dění. Toto třetí oko značí probuzení, je to takzvané Boží oko. Jím je možné vidět Boha samého, ne v Jeho vlastní podobě, ale v té, ve které se nám projeví, abychom Ho poznali. Není totiž možné, aby člověk žil po spatření Boha v Jeho vlastní podobě. Okem duchovním je možno dohlédnout k prapůvodu všeho a vidět zároveň ve všem nejen duševní, ale i duchovní původ.
O ÚSTECH
O ÚSTECH

ÚSTA

jsou sídlem hmotného čivu - chuti. Ústy člověk přijímá potravu a odlišuje chutné od nechutného. Hlavní význam úst je však v tom, že ústa jsou branou do lidského těla. Z této brány vychází (a vchází) nejen dobro, ale bohužel i mnoho zla v podobě mluveného slova - a mluvené slovo, tedy všechno to, co vyslovíte, je zhmotněná myšlenka. I zde je sliznice nejdůležitější součástí, protože se stává čistící stanicí mluveného slova u člověka vyspělého. Ten, kdo v ní po koncentraci udržuje pranu, vysílá slova dobrá a pranou pročištěná. U duchovního člověka lze ústa nazvat chrámem, do něhož se vchází z myšlenek. Záleží knězi*, na duši člověka, aby z jeho chrámu vycházela dobrá slova. Z úst může vycházet i slovo špatné, z chrámu však jen dobro. (Pozn.: *duše je kněz; slovo kněz a jeho pravý význam: Praslovanské *kъnędzь je raná výpůjčka z germánského *kuningaz-vládce rodu, král (srovnej německé König, anglické king - král) od *kunja- 'rod, pokolení', jež souvisí s latinským genus téhož významu. Až v západoslovanských jazycích došlo k významovému posunu tohoto slova (zneužití) - umělé změně pravého významu ku prospěchu církví.)           Slovo pochází z myšlenek. Myšlenky se tvoří v mozku. Mozek má odpadové žlázy, jimiž odchází nečistota a vychází nosem. Hlava je nejdůležitější lidský orgán/ústrojí. Je v ní cit, myšlenky a víra. Je v ní také sídlo rozumu. Srdce i celé tělo je ovládáno myšlenkami. Na vyspělém člověku záleží, aby svá slova zadržel v čistící stanici, aby do myšlenek vcházelo jen dobré. Tím se udržuje vnitřní mír a vyrovnanost. Z jeho úst pak vychází slovo dobré, naplněné duchovně vnitřní silou. Ten, kdo má porozumění pro každého člověka bez rozdílu a dokáže proměnit všechno v dobro, získává také sám vnitřní sílu, ze které může čerpat. Aby to dokázal, je třeba v sobě vypěstovat vnitřní čisté slovo. Čisté, dobré myšlenky jsou od Boha, cit je ze srdce a rozum je hmotného původu. Myšlenky "nedobré, chybné a špatné" pocházejí z rozumu (z jeho rozumování - neustálého pochybování (rozložte si slovo pochybování a popřemýšlejte o něm), a rozum rád pochybnostmi svádí a odrazuje z cesty citu. Rozum je člověku k tomu, aby jeho prostřednictvím pořádal věci hmotné, pozemské. Nesmí se jimi však řídit věci duchovní, naopak, rozum musí být ve službách ducha. Jen tak může být cennou složkou života. Proto má rozum velký vliv na osud člověka. Vládne-li rozumu duch, je vliv dobrý a správný. Vláda rozumu však má na člověka špatný a zhoubný vliv. Právě proto, že člověk povýšil rozum nad ducha, připravil si těžký osud, neboť rozum strhává do hříchu (pochybností o sobě a o všem, následného dokazování sobě a všem, všemu, a tak vzniklé potřeby - závislosti - neustále ukojovat další a další vznikající pochybnosti...a dokola dokolečka...). Pravý cit vytryskne ze srdce, vnikne do myšlenek a ovládne rozum. Tak vznikají dobré skutky a počiny. Takto vedený život je... řekněme... požehnaný.

Eduard Tomáš: Můžeš se vyléčit skrze haru.
Hara je malá čakra, dva a půl centimetru pod manipurou (pupkem).
Soustředí se v ní denně spousta prány (životní energie).
Chceš li si vyléčit kterékoliv bolavé či nemocné místo v těle, jdi do přírody nebo alespoň do parku či k otevřenému oknu, otoč se směrem ke slunci ( i kdyby bylo za mraky) a nadechuj hlubokými nádechy nosem ze slunce pránu do hary.
Tím nabíjíš tuto malou čakru pránou jako akumulátor. Sedm až jednadvacet dechů postačí.
Můžeš si ji představit jako křišťálově bílé léčivé světlo. Slunce má prány nepřeberné množství a vysílá ji všude do vesmíru.
Ty z toho nyní část použiješ.
Nadechuj a vydechuj klidně dál. Po každém nádechu, klidném a hlubokém, zadržíš dvě až tři vteřiny dech v haře a pak jej mocně vydechneš na bolávé či nemocné místo v těle.
Takto můžeš nadchovat i vydechovat neomezeně dlouho, zdravím se člověk nepřesytí.
Pro větší účinnost provázej výdechy vnitřním zvukem pranavy - OM nebo AUM.
Stejně můžeš s pomocí Boží zapůsobit i na jiné lidi, jakkoliv vzdálené.
Výsledek si ale nikdy nepřivlastňuj, je Boží, ne tvůj.
Nakonec poděkuj slunci za uzdravování či uzdravení. Je to skvělý reprezentant Boží síly a moci ve vesmíru. Můžeš se pokusit, jak už jsem řekl, pomáhat tímto způsobem k
uzdravení i jiným lidem, ale pozor! Důrazně opakuji: jen s Boží pomocí.
Proto bys bezpodmínečně musel prosit Nadjá o tuto pomoc, prosit ho dlouho a opakovaně, nejlépe formou filozofické modlitby, a být si jasně vědom toho, že pomoc ve
skutečnosti neposkytuješ ty, ale Nadjá skrze tebe.
Bude li to ovšem jeho svatá vůle. Tu se nesmíš ani pokusit ovlivnit. Musíš pracovat naprosto pasivně, skutečně jen jako pouhý z milosti Boží použitý nástroj.
Nakonec poděkuj Nadjá za to, že tě použilo. Ještě mnohem účinnější bude pomoc Nadjá, požádáš li ho o ni těsně po samádhi nebo po jiné hluboké meditaci.
V každém případě je však základní podmínkou tvoje vlastní víra v kladné a hluboké působení jak prány ze slunce tak Nadjá.
Léčení nemusí zapůsobit bezprostředně po provedení, a je proto velmi výhodné je opakovat po několik týdnů i měsíců, zejména jde li o případ úporný nebo se často opakující. Pak zapůsobí naprosto jistě.
Eduard Tomáš