Tajemný Dům

Sdílím příběh s otevřeným koncem nebo začátkem...

Přenes se a sni, je to hezké, milé, příjemné, i když se můžeš chvilkami bát jako malé dítě. Tvůj Dům chrání Tě laskavou pečlivou náručí, i když občas necháš Dům bez oprav a pohlazení...necháš ho chátrat? Toulej se, najdeš jej. Vejdeš do Tajemného domu naplněného hojností, bohatstvím, poklady Tobě vlastními. Vejdi, neměj strach, jsi konečně ve svém vnitřním já a poklady uchop do svých rukou, leží ladem dlouhatánsky dlouho... Pracuj s nimi... Učíš se vzlétnout, směr je jasný: Vlastní "Já".

V lásce RA

Ke čtení a možnému pokračování příběhu, který si můžete vytvořit, hraje a zpívá ZÁŘÍ skladbu Tajný vzkaz

https://youtu.be/gTvnv8b-rjY

Město jsem odklonila obloukem a s proudem řeky se nechala vodou vést. Proplouvala jsem skrytými kouty města viditelné jen vodě, a které měly tolik podobně tekoucího, tajemného a voňavého jako "kdysi" - dýchly na mne prázdniny - a zase mi bylo sedm a v objevitelském nadšení a radosti jsem zkoumala tajemné a nádherně zarostlé zahrady a kouzelný holubí dům, dům, co bydlí v něm on sám... "Zaklepej..." Ťukám na bubínek v podobě plechových dveří. "Dále...dále, dále, le, le, lee", ozvala se v písni ozvěna... Chvíli jsem přemýšlela jak vejít dovnitř Holubího domu. Nikde nikdo, svět byl v tu chvíli zcela sám a já, jak tedy proniknu do uzavřených prostor starého opuštěného místa s divokou zahradou?

Pocítila jsem závan větru, něco jako slabý vír. V okamžiku pocitu, že jsem vším a ničím, letěla jsem s ním, s čmelákem - jedinečná jako on a přesto jiná - a smyslně vtahovala vůni dozrávajícího obilí plného letošního slunce s otiskem prudké vody promíchané letním kvítím... Našla lávku mechem zarostlou, co vede tam do nikam. Představila mi břízu věkem popsanou s plnými listy plných mízy jako krev. Zas a znovu překvapuje svítivou bělostí a chladivým stínem. Stín se světlem skládal cestičku k prvnímu schodu tajemného Holubího domu. Právě teď jsem zahlédla... první průchod jako mihnutí. A okamžik vedl dolů... odkud se svítí všemi směry...