10. Archetyp Poustevníka

05.04.2022

"NEJTĚŽŠÍ CESTA VEDE DO NITRA ČLOVĚKA."

I když Blázen dlouho hledal řešení problémů, které ho týraly ve vnějším světě, a hledal je různými cestami, neustále cítil, že bloudí. Že řešení, ke kterým chce dospět, nenalézá. Začalo se mu dokonce i zdát, že na počátku své cesty byl pravdě blíž, než je jí teď. Zkoušel v myšlenkách znovu a znovu projít touto cestou, aby odhalil okamžik, v němž udělal chybu. Dalo se to dělal jen s obtížemi, cesta byla dlouhá a obtížná.      Občas mu připomínala spirálu - člověk vyšel z určtého místa, šel a vracel se do výchozího bodu, a vytvářel tak stále větší kruhy. Toto vědomí na jedné straně sice člověka tisklo k zemi, ale na druhé, mu dalo možnost vybrat si. uvědoměleji, kterým musí jít.

Tentokrát se na cestu vypravoval jinak než poprvé. Byl mnohem víc připravenější, zralejší o zkušenosti a dojmy, které dosud nashromáždil, moudřejší o své myšlenky a z nich vyplývající závěry. Věděl, že se musí soustředit na poznání sebe sama, svého nitra, na vytvoření systému hodnot, za nimiž půjde v dalším životě a díky jimž bude tímto životem procházet jednodušeji. Pochopil, že poznání vnějšího světaa mu nic nedá, pokud nebude znát a rozumět svému nitru. Vzpomněl si na Mága a jeho touhu po studiu a pochopení lidské psychiky. Teď s ním souhlasil a pochopil, že právě v tom tkví klíč ke všemu - to znamená k pochopení světa, jeho povahy, Boha a jeho zákonů, a k energii, které z Jeho příkazu naplňují tento svět, vesmír i jeho maličkou část: člověka. Vědomě začal hledat poznání, které Mág hromadil a vzal ho sebou do svého úkrytu.                                                 Vzpomínal si také na to, čemu ho učila Velekněžka, která s láskou a oddaně sloužila lidstvu a zprostředkovávala spojení mezi člověkem a Bohem. Začal chápat motivy jejího jednání a podvědomě toužil po její přítomnosti a po tom, aby ho opatrovala.

Ještě než skutečně začal cestu za novými znalostmi a poznáním, odhalil ve své psychice dvě různé vrstvy: vědomí a podvědomí. Samozřejmě že nevěděl, které části má přenechat vládu nad sebou: zda racionálnímu a logickému vědomí, které ovládá jeho myšlení, a které zdánlivě umí všechno vysvětlit, nebo iracionálnímu a nezachytitelnému podvědomí, které často mnohé záležitosti zatemňuje a ovládá jeho intuici.

Byly i chvíle, kdy se na tuto cestu nechtěl pustit, kdy se zkoušel smířit s existujícími skutečnostmi, přizpůsobit se jim a naučit se v nich žít. Přesto se mu to nedařilo. Přicházely chvíle, kdy ho něco hnalo dopředu, ukazovalo mu směr, kterým je potřeba jít, a nedovolilo mu najít klidné místo, kde by mohl vydechnout. Blázen zmítaný pochybnostmi zkusil hledat radu a ochranu u Boha. Nechtěl ale při rozmluvě s Ním užívat prostřednictví Papeže. K Velekněžce, která se skrývala před Právem, jež ji pronásledovalo, se dostat nemohl, a proto sebral odvahu a zkusil to bez zprostředkovatelů.

Přes hrozný strach a obavy, které pohltily celou jeho existenci, pozvedl oči k nebi a tam se obrátil slovy, která se nedala nazvat modlitbou. Spíše to bylo volání o pomoc a o radu, jež tlumil strach. Jaká byla pýcha Blázna ve chvíli, kdy zjistil, že jeho slova byla vyslyšena a dostal na ně odpověď! Bůh, který se mu zdál vzdálený, hrozivý, a téměř krutý, se ukázal jako starostlivý otec, starající se o své děti, a který je je nenechá bez péče. Jeho rady rozptýlily pochybnosti Blázna a ulehčily mu rozhodování. Bůh nesouhlasil s bezprávím, které vládlo světu, ani netoužil, aby se ho člověk bál a aby v hrůze padal před ním a jeho kněžstvem na kolena. Chtěl pouze to, ať člověk nalezne své místo na světě, sám sobě porozuměl a uvedl na zemi harmonii a lásku.

Blázen, který se řídil božskými radami, bere do rukou poutnickou hůl a lucernu, která mu má osvětlovat cestu, a začíná svou další pouť, avšak ne už jako Blázen, nýbrž jako Poustevník neboli člověk, který sám a z vlastní vůle hledá odpověď na otázky, jež se týkají lidské existence.                                                                                        Sám je proto, že jen o samotě může dospět do svého nitra. Nikdo za nás tuto cestu neprojde a nikdo po ní nemůže jít s námi. Každý z nás je Poustevníkem na cestě do hlubin vlastní duše. Jedinou bytostí, která nás může provázet, je milující Bůh, jenž pomůže každému, kdo vkročí na stezku duchovního rozvoje a sebepoznání.

Poustevník prošel mnoha cestami, zničil nejeden šat, prodral nejedny boty, zlomil nejednu hůl, ale nic ho na jeho cestě nezadrželo. Lidé mu říkali, že by si už mohl odpočinout, usadit se a pohodlně žít, ale on je neposlouchal. Šel a řídil ho Boží hlas, který jiní často neslyšeli. Čím dál více zjišťoval, jaký je, jaké energie ho naplňují, jakou má sílu a možnosti. Poznával také své slabosti. Během cesty navštívil Velekněžku i Mága, porozuměl jim i tomu, co hlásali a vyznávali. Porozuměl také celé trojici vládců a motivům, které je řídily. Stejně tak porozuměl prostým lidem, které ovládala chuť vlastnit Dům nebo Rodinu, či dokonce Ambice, které jim dávaly naději na dobytí slávy.

Díky tomu se Poustevník mohl povznést nad všechny pozemské záležitosti. I když ho Císař prosil, ať se stane jeho rádcem, a dokonce i Papež uznal jeho výjimečnost a nezpochybňoval jeho přímé rozhovory s Bohem, a i když sám Poustevník věděl, že nashromáždil ohromné poznání, putoval a hledal stále dál a dál. Naučil se smířit s tím, co nemohl změnit, zkoušel a snažil se změnit to, co změnit mohl - a co je nejdůležitější, naučil se rozlišovat jedno od druhého. Pozemský život už před ním neskrýval žádná tajemství. Uvědomoval si, že poznal pozemské zákony, ale podvědomě cítil, že existuje ještě něco, co nepoznal, a co mohl nanejvýš vycítit. Byl připraven, že za tím bude putovat nekonečnou řadu dní, a to tím víc, neboť cítil, že mu k tomu jakýmsi podivným způsobem nebude chybět čas. I když odpovídal na otázky, které ho trápily tady, na zemi, chtěl také nalézt odpovědi, které se týkaly toho, co je dále, co se nachází na druhé straně stínu. Jeho další pouť symbolizuje Kolo Osudu.