17. Archetyp Věže

05.04.2022

"Jakou má cenu hledání Boha na svatých místech, když jsi ho ztratil ve svém srdci?" (A. de Mello)

Vstup na cestu duchovního rozvoje, zjištění, že je ve mně Síla a že se díky ní na této cestě zpevním, poznání a využití dobrodiní modlitby a rozjímání, kterou představuje Viselec, a přechod vnitřní transformace, na kterou ukazuje Smrt, dovolí dosáhnout vnitřní Mírnosti. Odolávat pokušení, která předkládá Ďábel, a schopnost podstoupit s ním vědomý boj, vede člověka na další stupeň duchovního rozvoje a vynáší ho do výšek zcela nedostupných pro lidi, kteří pro svůj duchovní rozvoj a duchovní zdokonalení nic nedělají. Dovoluje dosáhnout bezprostředního kontaktu s Bohem, žít v symbolické Věži Boží a poznávat Boha přímým pohledem.

Člověk, který dospěl na tuto úroveň, se učí pozorovat Boha v mnoha jeho projevech, v každé věci, v každém člověku. Chápe, že Bůh je spíše takový, jakým ho viděla Velekněžka, že je plný lásky a dobroty, a není takový, jak ho viděl nebo jak ho věřícím představoval Papež. Z toho důvodu musí člověk uvažovat nad mnohými názory, se kterými dosud souhlasil. Začíná vidět vztahy mezi člověkem a Bohem na jiné úrovni než doposud. Doopravdy se začíná ujišťovat, že pro Boha nemá význam barva kůže, výše příjmů, dosažené společenské postavení, a dokonce ani náboženství, vyznávané v hmotných chrámech. TÍM, CO JE PRO BOHA DŮLEŽITÉ, JE SRDCE.        A jestliže se člověk naučil řídit v životě hlasem srdce, jestliže sloužil jiným tím, že naplňoval své poslání a řídil se nejen dobrem, ale snažil se i dobro činit - pokud lidi nerozděloval, ale spojoval - stal se Osvíceným.

Mnoho lidí jen velmi obtížně přijme úhel pohledu, který hlásá, že všechna náboženství vedou k jednomu Bohu. Tolik lidských životů bylo přece obětováno ve jménu jediné a jedině pravé víry! Bůh ale nikdy nežádal, abychom v Jeho jménu zabíjeli. Každé z vládnoucích náboženství hlásalo lásku, učilo žít v pravdě a míru, povzbuzovalo k porozumění a odpuštění, dokonce i nepřátelům. To jenom lidé dělali a dělají z náboženství nástroj, který pomáhá v realizaci jejich materiálních cílů. Naproti tomu se člověk, který dospěl ve svém rozvoji na úroveň Věže, znovu stýká s čistou verzí víry, dostává přímo od Boha poselství, s nímž se má vrátit do materiálního světa. Teď je ale jeho poslání obtížnější a daleko zodpovědnější, protože cílem je přesvědčit lidi o tom, že vyznání je neodděluje, ale spojuje skrze lásku, která je základem každého náboženství, a že Bůh, i když je znám pod mnohými jmény, je jeden pro všechny, a že na zemi nesmí být rozdíly, protože je na ní jenom jedna rasa, jeden klan a jedna kasta - lidstvo.

Pro člověka, a dokonce i pro takového, který vkročil na cestu duchovního rozvoje, není jednoduché, aby tuto pravdu akceptoval, a ještě obtížnější je, aby sestoupil z Věže, vrátil se do materiálního světa a šířil pravdu svými činy a svým jednáním. Tam ve výši, kde mohl rozmlouvat s Bohem, pociťoval štěstí a mír, které ho naplňovaly, a zcela se odloučil od každodenních problémů vnějšího světa; nezmítal jím neklid a nemučily ho pochybnosti, osvobodil se od chaosu a neklidu a zdálo se mu, že veškeré potíže jsou jen iluzorní a neskutečné. Duchovní rozvoj však není samoúčelný, což je třeba mít na paměti ve chvíli, kdy se člověk na tuto cestu vydává. Rozvoj sice spočívá ve zdokonalení vlastního charakteru a navázání kontaktu se svou duší, ale jeho hlavním úkolem je uskutečňování poselství, které nám Bůh uložil, a pomoc ostatním, aby ji v tomto životě také nalezli.

Vstup na tuto úroveň rozvoje neosvobozuje člověka od pokušení, i když jsou jiná než ta, která prožíval před tím. Člověk nejčastěji zažívá touhu zůstat ve Věži navždy. Zpáteční návrat do vnějšího světa se mu jeví jako velmi bolestný proces, a protože nikdo z nás nechce dobrovolně prožívat bolest a utrpení, nebude se z vlastní vůle hnát do problémů. Tak totiž z perspektivy Věže vypadá život ve vnějším světě. Kromě toho člověk, který už dospěl na tuto úroveň vývoje, lépe vidí svou budoucnost, protože mu znovu probuzená intuice napovídá, jak bude vypadat vývoj událostí, který nebývá vždy uspokojivý. Je to způsobeno tím, že se člověk, který se vnitřně rozvíjí a navazuje kontakty se svou duší, mění a tyto změny nenacházejí v jeho okolí souhlas a porozumění.  Stává se, že se dosavadní život takového člověka začíná hroutit, až se nakonec rozpadne v trosky. Není tedy nic divného v tom, že pokušení zůstat ve Věži, v úplné izolaci od všech materiálních záležitostí, je velice silné. Přesto je ale lepší, když se k nim vrátíme dobrovolně, než když podlehneme pokušení Ďábla a promarníme vše, čeho jsme doposud v duchovním rozvoji dosáhli.

Ve vnějším světě čekají povinnosti spojené s naplněním poselství. Také vlastní život je třeba pozvednout z trosek a dát mu solidnější základy, než byly ty dosavadní. Aby to nebylo tak, že kovářova kobyla chodí bosa, začínáme nápravu světa od sebe. Když se podíváme na trosky dosavadního života, podrobíme je důkladnému zkoumání. Zamyslíme se nad tím, co v něm bylo doposud dobré a co stálo na chybných předpokladech, jaké hodnoty a možná i křivdy jsme si přinesli z rodinného života, jak vypadaly naše mezilidské vztahy, co jsme hledali a po čem toužili v citové oblasti, jak jsme se realizovali jako osobnost a po čem jsme ve vnějším světě toužili. Teprve potom, co tuto analýzu provedeme a vyvodíme z ní závěry, budeme moci začít svůj život vytvářet znovu.       Když se podíváme na život prostřednictvím změn a proměn, které v nás proběhly, dojdeme k závěru, že první věc, se kterou se musíme smířit, jsou naše vlastní pocity. Ať byly tlumené, nebo přespříliš rozvinuté, častokrát nás trápily, braly nám klid a vytvářely chaos. Teď můžeme vkročit do jejich zdroje, porozumět jim a naučit se s nimi žít. Symbolem lidských zápasů s emocemi je Hvězda.