6. Archetyp Papeže

05.04.2022

"Tradice, tradice..." (Šumař na střeše)

Zpočátku měl hodně společného s Velekněžkou a byl povolán, aby sloužil lidem jako vůdce a prostředník mezi nimi a Bohem. V srdci ale neměl ani Velekněžčinu lásku, a ani její oddanost. Mimo to byl člověk velmi těsně spojený s trůnem a Císařem. Udržoval jeho vládu tvrzením, že pochází od Boha a nikdo na zemi jej nemůže odvolat. Od Císařovny přejal lásku k tradicím a sám se prohlásil za jejího strážce, i když jinak, než tomu rozuměly staré ženy, které radily vládkyni. Tak se na zemi objevilo DOGMA - teze, ve kterou bylo třeba věřit bez výhrad a která nepodléhala diskuzi. Papež se pokoušel hrát roli tvrdého, leč spravedlivého otce.

Samozřejmě, byl to otec, který se čím dál více svým dětem vzdaloval. Místo aby sloužil lidu, zatoužil, aby lid sloužil jemu. Odstrčil Mága, převzal jeho poznání, která Mág léta hromadil, rozvíjel a prohluboval. Díky tomu stanul vedle Císaře jako jeho nejdůležitější rádce. Majestát vladaře posiloval jeho autoritu a on posiloval vládu Císaře tím, že hlásal lidu, že je to náměstek Boha na zemi. Mág pochopil, jakou udělal chybu, ale bylo už pozdě. Musel se skrýt, odejít do ústraní se zbytek poznání, které mu nevzal ani Císař, ani Papež, a ve skrytu je prohluboval a rozvíjel. Tak tomu bylo po stovky let a i když dnes už nic nikoho nenutí, aby toto poznání skrýval, staré zvyky způsobují, že se nazývá vědou zasvěcených a pokračují v něm lidé, kteří odvozují svůj původ od Mága.

Ještě horší osud potkal Velekněžku. Byl jí dán cejch herektičky a vědmy. Byla upalována na hranicích, nazývána zlým duchem a ďáblovou milenkou. Ano, samozřejmě, že to byla vědma, protože touha vědět vědět co nejvíce byla pro ni životním ukazatelem. Další námitky proti ní vznesl Papež, viděl v ní ohrožení. Jednoduše se bál o své postavení, protože si uvědomoval, že Velekněžka lépe rozumí prostému lidu, jedná nesobecky a umí rozmlouvat s Bohem, aniž používá tvrdých dogmat.

Papež v Boha hluboce věřil, ale nepochopil jeho podstatu. Zdálo se mu, že Bůh, který stvořil celý vesmír, všechny krásy nebes i země, potřebuje materiální důkazy víry člověka. Myslel si, že pokud vytvoří schémata a pravidla pro vyznání víry, zbuduje ohromné svatyně a katedrály, Boha uspokojí. Domníval se, že argumenty Velekněžky, která nakonec hlásala, že chrámy je třeba budovat v lidských srdcích a víru je třeba vyznávat tak, jak to umí lidská duše, jsou k ničemu. Papež stál na svém a Velekněžka se stejně jako Mág, musela před jeho sluhy skrývat.

A tak se zbavil Papež svých protivníků. Získal naprostý vliv na Císaře a mohl rozhodovat o mnohých státních záležitostech. Bůh se stal v jeho rukou nástrojem ke strašení lidí. To, že měl papež poznatky z oblasti fyzikálních i přírodních jevů, mu pomáhalo rozsévat hrůzu. Aby dodal náboženství (a sobě) okázalosti, začal budovat ohromné kostely. Aby mohl pěstovat vědu, ale aby ji zároveň mohl ukrývat před světem, začal stavět kláštery. Na počátku byl sice člověkem hluboce věřícím, ale časem se jeho víra změnila v suché dogma, kterému vše podřídil. Místo toho, aby byl Bůh člověku blíž, vzdálil se od něj. Poznání, které kdysi představoval Mág, i láska a víra, kterou kdysi hlásala Velekněžka, byly sice spojeny v osobnosti Papeže, ale přestaly být pro obyčejného smrtelníka dosažitelné. A tak zůstal Blázen i nadále osamocený a bezbranný.

Papež vytvořil vlastní tradici a stal se jejím tvrdým strážcem. Každý, kdo hlásal něco jiného než on, byl nazván heretikem či zrádcem vlasti. Lidský život, který Velekněžka cenila jako nejvyšší hodnotu na zemi, přestal mít cenu. Pro obyčejné lidi znovu nastaly těžké časy. Kdo chtěl něčeho dosáhnout, musel podřídit svoji individualitu vládě Císaře nebo Papeže. Oba vzali do vlastních rukou právo být učiteli a vůdci lidstva. Bez jejich povolení bylo zakázáno provádět jakékoliv změny. Naštěstí semena, zasetá Velekněžkou a Mágem, nepřestala klíčit - i když nesměle a ve skrytu. Lidé se naučili myslet samostatně, a i když neměli odvahu vyjadřovat svůj nesouhlas, velmi často v hloubi srdce pociťovali, že není všechno tak, jak tvrdí Císař a Papež.

V průběhu doby oba vládcové, duchovní i světský, pochopili, že užití síly nepřináší vždy nejlepší výsledky. Začali tedy poněkud mírnit svou despotickou vládu. Prohlásili, že jsou mecenáši umění a záštitou vědy, i když samozřejmě v hranicích, které sami určili. To vedlo k rozkvětu uměleckých talentů. Člověk se snažil vyjádřit své starosti a neklid hudbou, malířstvím, toužil slovem oslavit Boha a krásu okolního světa. Obětoval spontánně něco svého jiným lidem. Samozřejmě že jak Císař, tak Papež velmi rychle pochopili, jaké nebezpečí nese jejich vládě svobodná a nespoutaná umělecká činnost. A přestože nadále hlásali, že jsou záštitou umění, zavedli systém jeho kontroly - cenzuru. Veškerá jejich činnost měla za cíl zmocnit se lidské duše a celkově ji ovládnout. Nevzali však v úvahu jedno pravidlo: lidská duše je ze své podstaty svobodná a nic a nikdo ji nemůže zotročit. Je možné kontrolovat tělo. Je možné dokonce kontrolovat mysl, ale není možné nabýt kontroly nad lidskou duší, neboť právě v ní je obsažen božský prvek, což způsobuje, že je nespoutatelná.

Člověk zatoužil najít takové místo nebo takovou chvíli, kde by se mohl svobodně vyjadřovat. Tím se pro něj stala Rodina neboli možnost uskutečnit výběr a přijmout rozhodnutí. Člověk obdržel náhražku svobody ve chvíli, kdy si vybíral milovaného člověka, kdy zakládal rodinu, nebo ve chvíli, kdy si vybíral, jak má žít a jakou cestou má jít. Symbolem toho se stal Zamilovaný.