7. Archetyp Zamilovaného

05.04.2022

"Skutečným vysvětlením tohoto světa není žádná filozofie, ale láska." (O. Wilde)

Když člověk pozoroval to, co se děje v okolním světě, pochopil, že se chce v záležitostech týkajících se jeho života, rozhodovat sám. Ti, které považoval za své průvodce a opatrovníky, buď odešli do ústraní - jako Velekněžka nebo Mág, nebo se dostali tak vysoko, že byli děsiví a nedostupní - jako Císař nebo Papež. První,     s čím se Blázen v této situaci setkal, byla nutnost vybrat si životní dráhu. Člověk musel sám sobě odpovědět na otázku, zda chce podřídit svůj život nařízením a direktivám, které vydávali oba dva vládcové, nebo zda touží jít vlastní cestou, určitě těžší a nebezpečnější, ale svobodnou a nezávislou. Nebyla to jednoduchá volba a rozhodnutí, které učinil, které začalo dělit lidi na loajální a neloajální. Svět se znovu pokoušel dělit na černé a bílé, ale zapomněl na to, že to není tak jednoduché. Aby existoval pozitiv, musí být negativ. Jak bychom mohli tvrdit, že je něco dobré, kdybychom to nemohli porovnat s nedobrým protějškem? Takže nic nebylo jenom dobré nebo jenom špatné.

Člověk, který na sobě pociťoval ohromný tlak ze strany vlády a její vměšování se do všech oblastí svého života, zatoužil po tom, aby měl nějaký azyl, místo, kde bude svobodný a kde bude jednat podle vlastních uvážení.        Takovým místem se stal Dům. Blázen si ještě pamatoval na hrůzné zážitky, kdy živly zničily jeho útočiště, a proto se snažil pečlivě vybrat místo, na němž chtěl vybudovat svůj domov. Snažil se, aby využil přírodních podmínek pro zesílení jeho obrany před živly a divokými zvířaty a ... jinými lidmi. Toužil po tom, ať dobří duchové přejí jeho domovu. Snažil se žít v souladu se silami přírody. Častokrát mu instinkt napověděl, kde bude jeho Dům bezpečný a kde nesmí stavět žádné budovy - ani hospodářské - protože tomu, co by v nich žilo, hrozily nemoci a jiná neštěstí. Každý se snažil, aby si postavil Dům. Čím byl bohatší, tím byl jeho Dům větší, krásnější a bezpečnější.

Blázen také nezapomněl na svůj pocit samoty, která provázela chvíli pohromy, jež ničila jeho dosavadní život, a kterou prožíval i později na počátku své cesty a při poznávání světa. Pozorně se díval na Císaře, jehož provázela svita, dvořané a manželka, která mu rodila syny. Viděl církevní hodnostáře, kteří obklopovali Papeže, a pochopil, že člověk nesmí být sám. Porozuměl tomu, že síla člověka tkví v jeho duši a nalézá své uskutečnění v lásce, kterou je možno obdařit druhého člověka a kterou také může obdržet od něho. Odtud už byl jen krok k vytvoření Rodiny, jež by žila společně v Domě. Blázen miloval láskou čistou a naivní, ale Zamilovaný - to už není jeden člověk, to je pár. Dva lidé, kteří se navzájem vybrali, které řídí obrovská touha být spolu, podržet se v těžkých chvílích, pocítit loajalitu a vzájemnou oddanost. Stali se symbolem opravdového partnerství, důvěry a důsledného dodržování rozhodnutí, která přijali spolu. Dům se zaplnil životem, objevily se děti, za které se oba cítili odpovědní a kterým dávali svou lásku. Chtěli svému potomstvu dát co možná nejvíce a zabezpečit jejich budoucnost. A zde bylo třeba přijmout rozhodnutí, jehož důsledky dolehly stejnou měrou na oba partnery.

 Největším problémem Zamilovaného však byli jiní lidé, kteří mu za každou cenu chtěli vstoupit do života.           V největší míře jeho záležitosti ovlivňoval stárnoucí pár Císařovny a Císaře, matky a otce, kteří prožili dlouhý život a byli si jisti, že je jejich zkušenosti a autorita opravňují k tomu, aby se pletli do života mladých. Nerozuměli tomu, že mladí mají právo dělat chyby a učit se z toho. Chtěli zachovat svět beze změn a snažili se být strážci tradic, ale tradice chápali velmi konzervativně. Zamilovaný toužil po rozvoji a změnách, které by jeho životu dodaly krásy a dobroty. Zamilovaný byl tedy zárukou, že svět půjde kupředu, že nic nemůže trvat věčně a neměnit se. Zamilovaný tedy často stál před dvojím rozhodnutím: zda se podřídit vůli starších, nebo zda se střetnout s jejich hněvem a jít svou cestou, na které se bude řídit jenom hlasem svého srdce. Láska je tak mocná síla, že si častěji vybíral to druhé. Potom narazil na další odpor, tentokrát ze strany Papeže, který jeho svazky podmiňoval tvrdými podmínkami, v nichž se odvolával na Dogma a církevní právo. Než se Zamilovaný mohl usadit ve svém domě a vytvořit rodinu, musel překonat mnoho překážek a bariér. Zdařilo se to jen těm nejvytrvalejším a těm, kterým vládla opravdová láska, protože ta byla, je a bude nejmocnější silou, jež v našem světě existuje.

Jestli se podařilo Zamilovanému překonat všechny překážky, které se na jeho cestě vyskytly, přáli mu dobří duchové na zemi a Bůh se spokojeně usmíval, protože božská jiskra lásky, kterou do člověka vložil, zvítězila. Velekněžka se mu snažila skrytě pomoci a radovala se, že ne všichni lidé onemocněli touhou po moci a ne všechna srdce zledovatěla pod tvrdým Dogmatem.

To, že se lidé skrývají se svými city ve svém Domě a v Rodině panuje láska, začalo Císaře a Papeže velmi zneklidňovat. Poddaní se jim vymykali kontroly a jejich těla i myšlenky se daly čím dál obtížněji ovládat. Vládcové se rozhodli tuto lidskou svévoli zdolat. Poznání lidské duše, které Papež ovládal, přineslo způsob, jak to udělat. Využil Ambice. Byla zavedena hierarchie, odměňováni poslušní a povyšováni oddaní. Mezi lidmi byly vyvolány neshody, naučili je, aby se mezi sebou porovnávali. Člověk zatoužil po úspěchu a vítězství, toužil po něm čím dál víc a vůbec neuvažoval nad tím, že tím často ubližuje jiným, a dokonce Rodině.                                           Symbolem ctižádostivé touhy člověka po triumfu a vítězství se stal Vůz.