8. Archetyp Vozu

05.04.2022

"Proč měl někdo s někým bojovat?"

Člověka ovládala ctižádost, kterou obratně podporoval Papež a kterou personálními posuny posiloval Císař, a chtěl vyniknout nad své bližní. Jeho ego začalo růst a kontrolovalo naivního Blázna, jenž se chtěl podle vzoru svých vládců obklopit slávou a okázalostí. Papež, který využíval svých psychologických vědomostí, čím dál lehčeji směroval člověka k jednání, které bylo v souladu s jeho záměry, ale které předestíral tak, že vyhlížely, jako by uspokojovaly Bláznovy ambice. Všechny dosavadní plány a záměry odsunul člověk stranou. Zmizel něžný Zamilovaný, který starostlivě pečoval o Rodinu a důkladně pozoroval svět. Na jeho místě se objevil ctižádostivý dvořan, ortodoxní obránce víry, kterou vyznával podle určeného vzorce Papeže, a hrozivý rytíř z družiny Císaře. Dokonce i z ideje Domu vytvořil argument, jenž mu umožňoval sáhnout po zbrani: Něco může Dům ohrozit a bude jej třeba bránit.

Velekněžka zbytečně vysvětlovala, že nelze uchopit zbraň a namířit ji proti lidem jen proto, že vyznávají Boha jiným způsobem nebo že dodržují jiné tradice, protože je to zlo, které člověku nepřinese nic dobrého. Slova, která pronesla ve svém úkrytu, nedospěla ke všem, a ti, k nimž dospěla, jí nechtěli naslouchat. Dokonce ani hlas Císařovny, která varovala před nebezpečím útočných válek, nikdo nechtěl vzít v úvahu, protože to každý chápal jako projev ženské slabosti. Když první člověk opustil svůj domácí krb, stal se ze Zamilovaného bojovník, který uchopil do ruky meč a zapřáhl koně do Vozu. Vzápětí šli za ním ostatní, které také hnala ctižádost a kteří nechtěli zůstat pozadu.

Myšlenka lásky, Domu a Rodiny byla silná, takže bylo třeba proti ní postavit něco nového, co bude mít na člověka stejně silný vliv a překoná staré hodnoty. Papež, hlavní ideolog státu, se dal do práce. Na ohromných praporcích, vyšitých dle jeho rozkazu, se objevila taková hesla jako Bůh, vlast nebo čest. Hesla nebyla negativní, ve své podstatě skrývala krásu a hloubku, ovšem způsob, jakým jej vládci užívali, sloužil výhradně jejich cílům a tuto hloubku zcela pomíjel. Šlo jim to k duhu při shromažďování ohromné armády mladších i starších lidí, které Ambice hnala k činům, které jim měly zaručit slávu a rozmnožit jejich bohatství. Celé řady Vozů, ozdobených korouhvemi a praporci s vyšitými hesly, se vrhly na místa, která se dala dobýt. Bůh se z nebe s hrůzou díval, jak se jeho jména zneužívá při bojích a vraždách, v troskách a v násilí.

Naštěstí má člověk nejen tělo a rozum, ale i duši. Zatímco tělo a rozum zuřily na Voze a kolem sebe rozsévaly zmar a spáleniště, duše viděla ty hrůzy a nejdříve mlčky trpěla. Časem začala sílit, mohutnět a tvrdnout. Brutalita válek ji nezlomila, naopak zocelila. Na Voze se objevil bojovník, který nejen dokonale ovládal zbraně, ale současně prožíval morální rozpory. Přestal už vidět jednu jedinou cestu, a to takovou, která se razí mečem. Pochopil, že cest je mnoho a že si sám musí vybrat tu, kterou chce jít. Ve válečné vřavě navíc vzpomínal na svou lásku, kterou zanechal doma, a pohlcovala jej vlna stesku po ní. Občas mu fantazie postavila před oči jeho Dům, což způsobilo další návaly smutku, ale Ambice a pyšné Ego, které v něm bylo vypěstováno, mu nedovolily složit zbraň a nutily ho do dalšího boje. Vůz, do něhož byli zapřaženi hbití koně, ho vezl dál a dále, od vítězství k vítězství.

Mladý rytíř si vypracoval svůj vlastní morální kodex, v němž Bůh, vlast a čest byli na prvním místě. Přestal se už bát, dokonale ovládal zbraně a necítil se ohrožený. Blázna v něm bylo stále míň a míň, postupně se měnil v civilizovaného člověka. Při pohledu na mrtvé a spáleniště, která byla jeho dílem, se mu čím dál častěji dařilo přehlušit výčitky svědomí. Nechtěl být jimi zatížený a hledal něco na svou omluvu. Tvrdil, že bojuje, aby bránil své nejbližší, proto, aby zajistil bezpečí svého Domu a své Rodiny, aby zachránil svou vlast před cizí agresí, aby dodal lesku Císaři a Bohu. A metody, které při tom používal? Cíl přece světí prostředky! Díky jeho jednání rostl lesk a sláva Císaře i Papeže, ale co z toho měla jeho rodina a vlast? A potřeboval to Bůh?

Na takové otázky se mu odpovídalo těžce. Vůz jel stále rychleji a přinášel další vítězství, která mu dodávala slávu, pochvaly a věhlasu. Rytíř, který na Voze jel, v tom našel zalíbení. Snažil se být spravedlivý a ušlechtilý. Mohl si už dovolit nezabíjet bezbranné a nesrovnával lidská obydlí se zemí. Úcta, které se těšil jako triumfátor a vítěz, dovolovala, ať si sám vybírá věci, s nimiž chce bojovat, a cíle, kterých je třeba dosáhnout. Líbilo se mu, jak k němu ostatní přistupují s úctou a s obdivem, protože po tom velmi toužil a velmi to potřeboval. Neviděl, že se za tím skrývá jenom strach. Cítil se silný a poprvé se přestal bát. Zdálo se mu, že svět, ve kterém žije, je konečně zkrocený. Tím ale udělal chybu, protože žádná vláda nemá ráda sebejisté lidi a silné poddané. Je pravda, že s tím Císař i Papež museli počítat, protože rytířova sláva byla příliš velká, než aby s ním mohli potichu zúčtovat.  Vůz vyvezl rytíře příliš vysoko, rytíř se stal hodně známým, a proto bylo nutné zvládnout jeho svévoli jiným způsobem. Císař a Papež se rozhodli, že k tomu využijí Spravedlnosti, která člověku sloužila už dříve, ale tentokrát byla oděna do majestátu Práva.