BÝT ČI NEBÝT

Vše v našich světech je obrazem prožívání a následného jednání. 

Od dětství se strachu učíme. Od dětství strach odhalujeme nebo skrýváme - často z morálních důvodů, které nejsou vysvětleny, jsou jen nastíněny - vznikají další stíny a v nich neobjevená zákoutí ke stvoření dalších strachů rodících se v nekonečných 'ne' i možných 'ano' podezřeních, domněnkách, že budeme potrestáni. Unikáme do vytváření dalších úkrytů únikem před nimi (domněnkami o dospělých, kterým nerozumíme) a nejvíce před sebou sám. Mnoho v nás je označeno za nevhodné, neslušné, provokující, nespolečenské, nenormální, přestože dětmi jsme... A měli bychom se rozvíjet. O tom je náš život. Jak se můžeme naučit něco ovládat a rozvíjet, když je to zakázáno? Jakým směrem? 

 "Co je bát se sebou být?"

Ze strachu být sebou sám roste strach být a žít se sebou sám: "Jsem přeci neslušný, nevhodný, prostý, nemorální...!" 

Vnímejme se zevnitř i zvenku. Pozorujme sebe v sobě a nezapomínejme pozorovat svět kolem nás, prožívejme to, co skutečně cítíme a vnímáme. Znovu najděme pocity vlastní sobě - jak libé, tak méně libé i nelibé. Odkud vychází? Z jakého místa v nás? Jaký obraz vzniká venku? Je opravdový? 

Zkoumat a světlit se (neřešit se!), kdo a kým jsme, je prostoupeno možnostmi změn a proměn (pro nečesky mluvící transformace) a poznat = vědět = osvítit, jak se skutečně cítíme a skutečně prožíváme nám přirozeným způsobem. Pocit, ať známý nebo neznámý, je vždy zakladatelem myšlenky.

Naše city v tom všem nějak běží. Často také ne-známé, plynou jako voda na pozadí. Voda, o které nějak víme, ale nevnímáme. Zapomněli jsme v ní číst. 

A přestože jsou si velmi blízcí - cit a pocit, jsou odlišní, a jdou často proti sobě. Někdy dokonce vedou ukrutnou válku. 

Možná přijdete na něco, co dávno víte. 

Že jste úplně někdo jiný, na hony vzdálený tomu, co představujete a žijete právě nyní. Aha...Jak tedy můžete žít vlastní zdravý a spokojený život? Prožíváme stále něco, což znamená, že právě teď "něco nějak je", a to něco, je výsledkem toho, jak vnímáme nebo jsme se vnímat - tedy i (morálně) pociťovat - naučili. 

Máme možnost stávat se každou vteřinou novým člověkem, který se sám sobě odcizuje nebo naopak, proniká v sebe vlastním, přirozeným způsobem.

Cit a pocit jsou samostatnými a rozdílnými složkami naší osobitosti (v jedné nádobě). 

Naše osobnost je naučená, přizpůsobená role pro přežití v jistém vhodném způsobu chování pro společnost, která obsahuje jakýsi morální předpis (slušné a pokojné chování; mravnost a etika...)

"Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi." (Bible, Lk 6,31). 

Když se rozhlédnete, co vidíte? Nastal čas být pravým, vlastním?

Jací lidé vlastně utvářeli naši pomyslnou morálku? Znáte je? Opravdu je znáte? Přiznáte sebe?

Lze druhého znát nebo jde pouze o jakési předpoklady, přepis něčeho o nás?

Prosvětlený čas.