ČLOVĚČE, NEZLOB SE

10.01.2023
Pokud chci něco změnit, protože uvnitř sebe pociťuji, že to se mnou neladí, je mi vždy nabízena jednoduchá možnost jak to provést...

Hra pro mne končí, zájem o hru se přirozeně vytrácí, počet hráčů klesá. Pokud přes vlastní odpor hraju dál z důvodů, které jsou že ego nedovoluje - doslova blokuje a zakazuje poznání mého pravého vnitřního stavu - odvádí pozornost ode mne samotné, od intuice mně vlastní a pravých pocitů ve mně (přirozenost), například tím, že musím hrát proto: "aby se neřeklo", "abych neurazila", "abych nevypadala divně", "to přeci vydržím" nebo "já to přece jen kvůli tomu, že se cítím divně, nevzdám" a podobně, pak jsem falešným hráčem a duch tohoto hráče vchází do života, těla, duše...

Každý z nás umí poznat, co mu dělá dobře a naopak. Ale možná jen pozapomněl, potlačil, převlékl se.

Umí-li to, pak ví, že křičet a vztekat se, slzet z potlačení nebo sebelítosti jsou projevy emočního úletu a nepochopení vnitřního citového světa, toho, co rozlaďuje soulad a zdraví;

ví, že stejného soudku vycházejí tendence vzpouzet se a stávkovat (blokovat vlastní projev kvůli hře nebo pro někoho) nebo se uzavírat se do vnitřní trucovny malého já;

ví, že se učí rovnováze a harmonii umění žít se sebou sám bez omezování se v podřízení se vlivům přijetí hry a vidí, že pravidla hry se nachází i v takových maličkostech jako je třeba prohlášení: "chci ti být nebo budu ti dobrou/dobrým manželkou/manželem"...

Příkladů je mnoho, hledejme sami, kde jsme vstoupili do hry rozumu a ega v dojmu citového "zajetí" (zajetí je ale pravdivé, není dojmem, to si jen myslíme), v čem všem je soutěživost zastoupená.

Jsi na políčku nebo v domečku? Nebo už jsi "vypadl" ze hry?

Když ze hry odejdeš, ať sám nebo jsi vyhozen, raduj se - jsi mimo hrací plochu a otevření se možnostem.            A pokud jsi mimo touhu a přání zvítězit, jsi zbaven strachu z prohry, kterým oběma vládl sobecký zájem nějak se zviditelnit a být tím "nej" (přiznání k tomu je někdy těžké), pak do hry nevstoupíš, nevrátíš se, protože uvidíš otevřený prostor bez hranic. Hraničení hracím polem je pryč.

Víš také, že není-li hrací pole, není hráčů, hra ja v koncích, a tak i další předehra o dělení se na vítěze a poražené.

Dlouhou dobu se děje setí soutěživosti do každého z nás. Poznali jsme všichni, kam až dravá nevědomá soutěživost zachází, necháme-li ji bez poznání - osvícení.

Kdo určuje (ne)známou a (ne)veřejnou míru poměrů a pravidel? Kdo určuje, že vítěz je vítězem a není poraženým?

Každičký den, minutu...jsme my lidé nevědomě i vědomě vtahováni do dravé soutěživosti, do opojení a opíjení se falešným pocitem jakéhosi vítězství nebo prohry.

Děje se zde, v práci, ale i v povoláních a dokonce i v posláních - a bohužel - promítá se ve vztazích s nejbližšími (milostné, partnerské a rodinné vztahy), zasévá ducha hry, který dělí na vítěze a poraženého.

V takovém prostředí jen málokdy dojde ke smíru. Prostředí je důležité. Tvaruje - vytváří do hmoty - vše, v čem jsou přítomny - nebo-li nalejeme naše city, a to jak "dobré", tak "druhé". Soutěživost je fajn, je skvělá ve svém přirozeném prostředí, v místech, kde je její projev zdravý a přirozený.

Je aréna vhodným prostředím pro mezilidské vztahy?