Jiný svět

19.07.2022

"Stmívá se", šeptla pro sebe, "musím si trochu pohnout, ať najdu bezpečné místo pro přespání." 

Zadívala se do modrajícího slunce a v duchu vzpomínala jak vlastně dlouho je slunce při západu bílo modré. V noci nezapadá, je jakoby potaženo tmavě modrým suknem. Není tma jako kdysi, je prostě temně modravo a hvězdy jsou neviditelné - tolik by si přála je znovu zahlédnout! Rozhlíží se po krajině, která chládne tak rychle, jak slunce modrá, až uvidí propadlinu pod kořeny stromu, který se vyvrátil náporem silného větru, který je snad téměř pořád. Jen v noci je klid.

"To vypadá jako dobré místo", prozkoumává díru po padlém stromu klenoucí se hluboko do země, kterého kořeny ještě drží dostatečné množství hlíny, přesně tolik, aby ji teplota vlastního těla neprozradila bloudícím dronům, které takové jako je ona, ještě občas hledají.

"To by byl konec." Odfrkne si a odplivne. "To se nestane. Do tábora mě živou nedostanou."

Znovu si s chutí odplivne a zadumá se:

"A jsou v táboře aspoň někteří lidé živí?"

Otvor v zemi po kořenech je velký, vytvořil malou místnost, že si může na chvíli rozdělat ohýnek. Příjemné teplo se rozlévá a dodává útulnou atmosféru.

"Musím si tohle místo pamatovat, když tudy budu zase procházet pro jedliny, dobře mi poslouží i na pár dní." Pohroužila se do vzpomínek hned poté, co si ze sebe mohla sundat velkou bundu, aby jí posloužila jako přikrývka na navrstvených jehličnatých větvích, nahrazující matraci. Oheň dohasínal a všude byl absolutní klid. Ještě vstala, aby vytvořila zátaras proti divoké zvěři. Každodenní rutina ji vycvičila tak, že tuhle práci měla hotovou za pár minut.

"Kdy se stalo, že téměř všem lidem vypadaly vlasy? Kolik je to let, kdy se všichni začali měnit v jednobarevné? Prý, aby byli stejní, všichni sobě rovní, mluvící jednou řečí a žijící jeden daný a předepsaný život, a tak by nebyl v ničem mezi lidmi rozdíl. Vůbec v ničem. Stejně pracují, chodí spát, vstávají, pracují, chodí spát... Téměř nejí, skoro nemluví, a přestože jsou stejní, mají ze sebe navzájem ohromný strach. Utekla a ukrývala bych se znovu, přestože vím, jak je to náročné. A vlastně ani ne. Jen si věřit. Tak mám dál své tmavé vlasy, oči v barvě mandlí, kůži, která pálí, když se dotkne třeba ohně nebo kopřivy."

Usmála se.