Jiný svět

"Stmívá se", šeptla si, "musím si trochu pohnout, ať najdu bezpečné místo pro přespání." 

Zadívala se do modrajícího slunce a v duchu vzpomínala jak vlastně dlouho je slunce při západu bílo modré. V noci nezapadá, je jakoby potaženo tmavě modrým suknem. Není tma jako kdysi, je prostě temně modravo a hvězdy jsou neviditelné - tolik by si přála je znovu zahlédnout! Rozhlíží se po krajině, která chládne stejně rychle jak slunce modrá, až uvidí propadlinu pod kořeny stromu, který se vyvrátil náporem silného větru, který je během dne častým hostem. V noci je klid, bezvětří.

"To vypadá jako dobré místo", říká si a zkoumá propadlinu po vyvráceném stromu klenoucí se hluboko do země. Kořeny dubu ještě drží dostatečné množství hlíny tak, že tvoří klenbu, strop nad její hlavou, aby ji teplota vlastního těla neprozradila bloudícím dronům, které ty, jako je ona, ještě hledají.

"To by byl konec." Odfrkne si a odplivne. "To se nestane. Do tábora mě živou nedostanou."

Znovu si s chutí odplivne a zadumá se:

"A jsou v táboře lidé?"

Otvor v zemi po kořenech je velký, vytvořil malou místnost, že si může na chvíli rozdělat ohýnek. Příjemné teplo se rozlévá a dodává útulnou atmosféru.

"Musím si tohle místo pamatovat, když tudy budu zase procházet, dobře mi poslouží i na pár dní. Je dokonce útulné", libovala si. Všude kolem vládl klid. Ještě vstala, aby vytvořila zátaras proti divoké zvěři. Každodenní rutina ji vycvičila tak, že tuhle práci měla hotovou za pár minut. Pohroužila se do obrazů tvořící se v plamíncích ohně hned poté, co si ze sebe mohla sundat velkou bundu, aby jí posloužila jako přikrývka na navrstvených jehličnatých větvích, nahrazující matraci. 

"Kdy se stalo, že mnoha lidem vypadaly vlasy? Kolik je to let? Kdy se začali měnit v jednobarevné? Prý, aby byli stejní, všichni sobě rovní, mluvící jednou řečí a žijící jeden daný předepsaný život, tak aby nebyl v ničem rozdíl. Vůbec v ničem. Rodiny neexistují. Lidé v té společnosti ve stejný čas pracují, chodí spát, vstávají, pracují, chodí spát... Téměř nejí, skoro nemluví, a přestože jsou stejní, mají ze sebe navzájem ohromný strach. 

Odešla jsem včas a udělala bych to zase i za cenu toho, že se musím ukrývat a přestože vím, jak je to náročné. A vlastně ani ne. Jen si věřit a znát přírodu. 

Tak mám dál své dlouhé tmavé vlasy, oči v barvě mandlí a kůži, která cítí, že něco pálí, když se dotkne ohně nebo kopřivy."

Usmála se.