cs

O radostech a zklamáních

03.10.2022

Možná "tvrdá slova" (vyjadřuji se po svém):

Vždyť přeci nechceme být "sobečtí"!?

A mnohokrát si nalháváme, že nejsme.

Zdánlivě slova níže napsaná s pojmem sobectví nesouvisí. Ale přemýšlejme, jak to je, jak to vypadá?

Jak je velmi egoistické skrývat sebe - to vlastní v sobě - jen proto, aby si někdo druhý mohl, měl, či snad potřebuje vzít něco k něčemu právě z nás. Už asi vnímáte, že tomu druhému nejspíš někde chybí, nebo zcela došla, energie. Ale jak může vzniknout v nás rovnováha z toho plynoucí, když si myslíte, že druhé znáte lépe, než sebe? Myslíte si, že jsou lepší? A tak rádi jim děláte pomyslné radosti. Na sebe zapomínaje. Vlastní, bohužel, zůstává stát v potlačení (přeci to myslíte dobře, že? ). A namísto, abychom onomu druhému zviditelnili naši vlastní skutečnost, děláme za něj to, co jeho jest - třeba radost. Vyučujeme ho téměř vzorovému zklamání, protože se pomalu odnaučuje prožívat vlastní pocit radosti. Protože prožívá radost z vás - tu vaši radost z někoho, ne ze sebe. Kdy jste se naposled radovali jen ze sebe? A dokázali to vyjádřit do okolního světa?

Pocity přejaté radosti a štěstí často nosí následný vnitřní pocit zklamání. Člověk se může po prožítí prožitku něčí radosti přijaté za vlastní cítit později ne-šťasten, nenaplněn a k ničemu. Viní se za to, že radost neprožívá jako ti druzí. Toto zklamání vyrůstá z touhy po zavděčení se někomu zdánlivě "důležitějšímu" (často je to vlastní dítě, které to nevědomě učíme; obrazy a děje se vtiskávají do jeho paměti (vzorce chování)). Každé osobní zklamání je neočekávaným odhalením klamání sám/a sebe pramenící ze závažného sebeklamu (čeština je skvělá).

To paradoxně obsahuje jedinečnou informaci: kde a na čem jsme "ulétli", že jsme uvěřili něčemu, co s námi "nesedí" - je cizí, není nám vlastní (i když je to naše dítě, nejsme to my!).

A jako vše má druhou stranu: nese tudíž otevřenou možnost prohlédnout - uvědomit si a pochopit pravdu v sobě o sobě, a její nutný a upřímný projev ze sebe ven, což obnáší být k sobě upřímný a čestný.

A tak i pravou radost; je plněna prožíváním pocitů potěšení...radosti nám vlastní nebo cizí. To, co zdá se jedovaté z povrchu, přináší do života informaci k pochopení. Svým láskyplným vnitřním podobenstvím. Převzaté vzory potlačují poznání sebe a vlastní přijetí. Zavádí od Vlastního Já. Od uvědomění si, že každý z nás je Universum.

A přesně to tvoříme. Motivujme se, inspirujme se, ale nepřebírejme cizí vize, nestávejme se něčím ideálem, někým cizím a na hony sobě vzdáleným. Nevytvářejme iluzi, fata (fatální) morgánu.

Použijme, studujme příklad, "mustr", ale neulpívejme, nedržme se cizích pout a přesvědčení. Tvořme a rozvíjejme sebe sám/a, jsme tvorové, a pak jsi - můžeš být šťasten.

PS: Upřímně? Jak si to kdo přečte, pochopí, nacítí, navnímá, je čistě jeho vlastní - aspoň doufám. Nenapsala jsem příkazovou poučku nebo tak něco. Je to jen námět, téma, mně vlastní pohled, o kterém můžete, ale nemusíte, rozjímat, a vytvořit si sobě vlastní úhel pohledu nebo nadosobní rozhled.