Paličák

23.05.2022

Neboj se a neděs!

Byly chvíle, kdy jsem musela pokorně sklonit (na)tvrdlou palici - často až k zemi - abych zabetonovanému stavu, který jsem mylně nazývala hrdostí a vytrvalostí porozuměla a pochopila z něj jeho vlastní vývoj. Dál vypozorovala z toho děje vývoje vytvořenou cestu, která měla důležitý význam, a díky které jsem poznala kus sebe - pravými jmény hóóódně potlačené vlastnosti "jen mého" Paličáka. Učila jsem se najít dobré v ne-dobrém. Přistihla jsem se nejedenkrát, že oblekem půjčeným od hrdosti vylepšeným rukavicemi od vytrvalosti, ráda čančám a ohleduplně ukrývám až zcela převlékám svou vlastní paličatost. Že Paličáka chovám v nějaké zarytě utkvělé a uzavřené představě o vlastní "ne a ano dokonalosti", a že jen tak a zrovna tím uchráním sebe a můj názor: tehdy jsem byla přesvědčena, že "můj názor" jsem přeci to, co "já jsem".

Můj Paličák "vystrkuje růžky" čas od času stále, ale jiným, zvláštním, sobě vlastním a vtipným způsobem. Zapůsobí v pravý čas: když se chtějí malinkatou škvírou protáhnout štíhlounké tendence v pokušení uchýlit se do minulého času, ve kterém jsme si tolik - já a Paličák, tehdy ještě nepoznáni a neseznámeni - lebedili každý sám ve svém teplíčku. V hřejivé narůžovělé iluzi, kde jsme nemuseli dělat nic, ničemu se učit, jen se vztekat, dupat a zlobit se na druhé a zůstávat v zadupání ne-oblomného přesvědčení "našich" brýlatých domněnek - tak jsme to přeci dělali vždy, a ono to nějak fungovalo! Není nic pohodlnějšího, než se zadupat a k této pohodlnosti přistupovat po špičkách nebo raději vůbec nic neměnit, abychom se náhodou nedotkli sama sebe, jeden druhého...

Dnes se Paličák projevuje moudře (vyzrál ve svébytnou mužskou stránku v ženském těle) a nejčastěji v podobě humorného prohlédnutí, kterému se oba dovedeme neskrytě a hlasitě smát. Jsme k sobě upřímní. Jeho pozornost je milá. Naučil mne vlastní projev vyjadřovat veselým a vtipným způsobem nebo i tím, že mlčíme, pozorujeme a netrápíme svými výkřiky nikoho kolem sebe ani v nás - přesvědčením a věhlasem nepřekřikujeme ostatní - to byly ony výkřiky, o kterých jsme dříve doufali, že jsou jediné a správné. A o tom jsme samozřejmě přesvědčovali také jeden druhého mezi sebou. Pochopili jsme, že v každém člověku žije nějaký jeho Paličák. Víme, že nejsme jediní, a že i druzí mají stejná práva jako my. Dokázali jsme si představit jak by svět vypadal, kdyby se najednou rozeřvali všichni Paličáci, což se děje v dnešním světě poměrně často. Poznali jsme, že v našem mlčení je moudro jednoho slova - pochopení - a v naslouchání schopnost vzájemné spolupráce, ve které využíváme vlastních sil/energie pro naše společné dílo - poslání - smysl. Že Paličákovu tvrdost, houževnatost, přesvědčení a vytrvalost můžeme použít pro náš skutečný záměr a cíl, jsme součástí celku. Že naším spojením vzniká klid proudící přílivem bujného očistného pohybu, z něhož pramení soulad dohod ve smírčích a mírových jednání v zájmu nás všech přítomných, co ve mně jsou.

Umění pravé pokory a úcty (respekt), smířlivosti (tolerance) probudilo lásku v něj - v mého Paličáka - láskou ve mně. Pro lidské ego je neobyčejně těžké rozlišit tvrdohlavost a vytrvalost. Klasický "paličák" je: zatvrzelý, umíněný, tvrdošíjný, neústupný, jdoucí často až "do krve".

Ukázkový příběh s Paličákem najdete na stránce: 3. Konec spasitelů