PÍSEK

Lidi rádi staví hrady z písku, i když si myslí, že už dětmi nejsou. Člověk lpí na různých stavbách, přestože ví, že i základy jsou z písku. Písek má skvělé vlastnosti: umí krásně téct (sypat se)...anebo se spojí v kámen, využívá se jeho schopností v nějakém čase, v životadárném prostředí pro vznik. Vzniká kamínek, balvan, skála, útes, hory kamení i beton. Co je cílem, posláním písku? Být skálou, betonem, pouští nebo mořským dnem? Nebo je to jinak?

Všichni lidé jsou tak nějak pískem. Slepují si naváté písky hromadou slaných slz a plamenem vzteku nebo využívají poznané schopnosti písku? Když třeba na písku lpí bez poznání jeho vlastností a z nich vzniklých schopností, mohou poněkud zatvrdnout nebo se dokonce ztratit v moři nepoznání - ve smyčce zaseknutí, v jakési setrvačnosti.

Vzniká oblázek: kámen sice oblých tvarů, o to tvrdší obalem... 

Pojmenovat upřímně a bez servítek "co a kdo jsem" bez lpění (přilepení se) znamená přiznat si věšáky a taky slepence: na čem "visíme", kde jsme "zatvrdlí" nebo v jakých lpěních si libujeme. Jaké jsou příčiny následků zrozené v očekávání toho, že si o sobě myslíme, že slepeni či sesypáni jsme? Dojmem nahradíme pocit? Někdy dokonce i cit? 

Možnosti jsou na výběr a jsou vždy naší volbou. A pokud se přiblížíme k pochopení (se), nalezneme klíč k uvolnění pevných, tvrdých a ostrých struktur (obrnění) a správného využití. Na mořském dně v proudech vody najdeme klíč k dalšímu poznání: odemyká dveře k jasnějšímu skupenství - přirozenému projevu na světě. Když "zakrníme" v tvrdosti - to se stává - je lpění odstraněno bolestným řezem.

Člověk si rád samolibě a zatvrzele namlouvá (dojem), že není schopen......třeba rozpoznat příčinu. Zatvrzuje se ještě víc...

Nabízí se další svobodná volba: Jak hluboce a dlouho se necháme bolestivě znehybňovat. Jak dlouho se ponecháme v bolestech z-ranění, které nás navštívily ne náhodou... Je fajn si uvědomit, že vnitřní úzkosti sami v sobě nějak slepujeme, rozvíjíme, často tím, že je odmítáme. Jsou tři možnosti "jak" jsme se to naučili: 

ukájíme se ve staronových bolestech;

děláme, že (se) nevidíme, nechceme poznat pravdu (o sobě) a zavíráme (se) do šuplíku; 

vyjdeme vstříc tomu, co a kým jsme; do svých vlastností jako je třeba: zvídavost, objevování (průzkum a vědění) a tak dál...

Ty se slučují a vyzrávají ve schopnosti nám přirozené... A zase jsme to my, kdo schopně řídí...

Anebo si znovu zapleteme dojem s pocitem a vytvoříme pro sebe slabost: povoláme někoho, komu předáme klíče, aby náš život řídil... 

 Ve lpěních je velmi často zakódováno: 

- jsem neviditelný, chci konečně ať mne vidí, musím být jejich očekáváním, tak mne spatří; 

- jsem ubohý, nikdo mě nemá rád, proto musím něco druhým splnit, abych byl jiný, povšimnutí hodný a jen milovaný; 

- jsem bez péče a lásky, jsem opuštěn, hořím po lásce a žárlím a trpím; 

- žadonění ve stylu: prosím, všimněte si mě, jsem malé děcko, copak nevidíte, že mi něco chybí?

"Každý strom může a nemusí dozrát své velikosti. A přesto žije naplno do konce svých dnů, vytvořením svých podmínek k bytí a žití."

V úctě RA