Probuzení

23.09.2022

"Pane, jo... Copak toho už není dost?"

Slyším sebe jak si mumlám mezi rty. Rok, tolik bohatý na všechny možné změny, a hlavně krachy, ztráty, pokoření, bolest.

"Nebylo toho už dost!?"

Sunu se do schodů od vstupních dveří našeho domu s pomocí francouzských holí, bez kterých se zatím moc nehnu. Noha bolí a hlava se přidala.

"Co se to tady děje? Jak to, že jsem si nevšimla šikany?"

Nejde mi to do hlavy, proč by mi takovou věc tajil. Začínají mi docvakávat momenty z běžného života jako na filmovém plátně. Cigarety, které ubývají mnohem víc, než stíhám vykouřit, drobné i papírové peníze, diktafon, zlaté šperky, který také jakoby někam zapadly. To jsem si myslela.

Ti kluci, kteří teď přišli navštívit syna a netušili, že jsem doma a přijdu otevřít, jsem očividně svou přítomností rozhodila. Nedalo si nevšimnout jejich nadřazeného výrazu, když mne docela příkře žádali, ať vyřídím synovi, že na něho čekají. Že jim něco slíbil.

"A jak to, že není doma?", vyzvídají dál.

"Je to čistě jeho věc, zda doma je, či není, nemyslíte? A co je vám vlastně potom?"

V mé hrudi se rozproudila horkost přecházející v cosi jako naštvanost.

Oheň, který oznamuje, že je to Ten oheň, kterému přiděluji malou pozornost. Protože pak ten oheň, bez mé nepovšimnuté schopnosti a možnosti ovládat ho, vše pálí a spálí. Pokud ho nevnímám a nespolupracuji. Dnes už to vím, ovšem tehdy jsem si to vysvětlila jako formu vzteku, či čeho, nevěřila jeho pravému významu, varování, informaci a výzvě k činu.

Proroctví Ohně jsem nepřijala. Přijala jsem jen vlastní vztek a z něj proudící obviňování. Slyším, že Kuba bouchl dveřmi, je doma. Je mu sedmnáct a jeho zavírání dveří i kroky po schodech nelze přeslechnout.

"Čau, mami!" Přiletěla pusa. Trochu se bráním, nevím, jak se chovat. Jsem přece jen překvapená - a nepřipravená - na to, co se kolem mého syna děje. Začínám velmi zhurta a naštvaně:

"Nazdar. Byli tu nějací kluci, chtěli s tebou mluvit. Vůbec se mi nelíbilo jejich chování a to, jak se mnou o tobě mluvili. Co s nimi máš? Co od tebe chtějí? To k nim se prapodivně vytrácí všechny hledané věci? Proč jsi nic neřekl? Myslíš, že jsem blbá, a že to nepraskne? Proč si o tom se mnou nemluvil!?"

Synův výraz se proměnil. Z bezstarostného sedmnáctiletého obličeje se ztratila ještě pronikající klukovina, součást bezstarostného, veselého dítěte a jeho tvář zestárla.

"Kdo tu byl? A kdy? A co chtěli? A co jsi jim řekla?" Vypadal, jakoby se chtěl rozplakat.

A do mě se vléval vztek posílený bezmocí z neinformovanosti a z toho, že jsem zklamala jako matka, poněvadž vlastně nevím, že se děje v životě něco takového. Nějaké podezření jsem měla, ale naivně jsem si doufala, že je v tom holka, nějaká láska.

"Co bych jim měla říct? Pravdu jsem jim řekla, že nejsi doma!"

"A řekla jsi jim, kdy přijdu?"

"Jak jsem jim to mohla říct, když jsem to sama nevěděla, kde jsi a kdy přijdeš! Pomoz mi donést nákup z auta a promluvíme si! O všem si promluvíme!"

Hlavou mi problikávají neschopnosti a nedokonalosti v roli matky. Mám pocit, že o svém synovi, o tom, co prožívá, znám a vím velmi málo. Vyčítám si v duchu a omlouvám se zároveň. Nebo vymlouvám?

"Jak to teda mám všechno zvládnout? Dluhy. Upadající firma. Rozvod před rokem, který sice proběhl relativně v klidu, ale závěr - odchod bývalého manžela - se zvrtnul. Když jsem byla na návštěvě u sestry, téměř vše vystěhoval, přemístil 400 km daleko. Vrátila jsem se do téměř prázdného bytu, bez peněz a s krachující firmou na krku. Dvacet pět zaměstnanců k tomu. Snažím se, co mohu. Sháním zakázky, vedu boj o přežití a oddlužení firmy. Za sebou dvě operace kolene, ale vypadá to, že kloubní náhradě se nevyhnu. Všude sebou berle a bolest. Bolest je x násobná, umí se propojit s trýzní duševní rychle a bez povšimnutí. A teď ještě toto! Vše se mi vymyká z rukou, Bože, za co, se z toho asi zblázním!"

"Mami, je to všechno, už jsem to donesl", z vnitřního stýskání si mě vyruší synův hlas. "Děkuji."

Cítím, že brzy vybuchnu. Bublá to ve mně jak v papiňáku, u kterého neumím pomalu vypouštět páru.

"Řekni mi všechno, co se děje. Po pravdě! Je mi jasné, že tě vydírají! Jak se jmenují, odkud je znáš?! Co jsi jim všechno dal?! A proč jsi mlčel?!"

Napřahuji ruku, že mu dám facku a současně s tím mi to přijde přes vážnost situace hodně směšné. Je větší než já, je už přeci jen kus chlapa. Je to nedůstojné. Stop. Hodila jsem po něm prázdnou igelitovou tašku zmuchlanou do koule. Nešlo to. Cha. Ani na něj nedoletěla. Ovšem podařilo se tím napětí povolit, papiňák vysyčel, a my se začali smát.

Dodnes vidím jeho oči v tu chvíli. Jak stál a klidně by si nechal tu facku dát. Myslela jsem si dlouho, podléhala iluzi, že vím všechno, co vědět mám. Přeci se máme rádi. Miluji svého syna a on mne. Tak proč to tajnůstkaření? Na mé všetečné otázky se mi dostalo odpovědí.

Přišla silná vlna poznání toho, co se může dít v životě velkého dítěte. Ve mne se osvobodila šelma, doposud uzamčená v kleci, v rozzuřenou samici, která chrání svého jediného potomka.

Na život a na smrt.