cs

Psaníčko

15.06.2022

"A dokud budeme sobecky nejen v cizím zájmu tvrdit, že tvrzení je nám vlastní, pak si lžeme. Lžeme si natolik, že ztrácíme kontrolu sami nad sebou a tak v sobě, zpíváme cizí písně a hlásáme "pravdu" v jazyce, který není náš přirozený s vlající nevlastní vlajkou nad hlavou."

Země je nádherná. Živí, napájí, dýchá Jak to máme s úctou a vděčností, kterou velmi obstojně dovedeme prokázat někomu? Jak úctu a vděčnost projevujeme Zemi a přírodě na ní?

Uvědomujeme si, my "lidé", že nejsme jediní, kteří na Zemi ještě - nebo zatím - žijí? Jsme tak "dokonalí", že si myslíme a dokonce tomu věříme, že obelstíme přírodu a její přirozenost na Zemi naší nadutostí tak, že Zemi zavážeme oči? Uvědomujeme si, že jsme ve vší přirozenosti POUZE a JEN součást velkolepé přírody stvořené na Zemi, kterou v mnoha ohledech vůbec neznáme a neumíme s ní spolupracovat a která svou vlastní moudrostí i inteligencí je vysoce nad námi lidmi? Ctíme to? Pokud existuje někdo, kdo si myslí, že zná a ví (mnoho takových?), kdo pak rozhoduje o tom, že je to "jeho-vědění" plné a dostačující? Zavání to manipulací a úzkostnou úpěnlivostí bičem šlechtěného rozumu člověka, který ve své "egovelikosti biče" tvrdí, že zná a ví, a v této zatvrzelé vášnivosti neovládaného chtíče smyslně touží přesvědčovat jiné, že jeho pravda je jediné poznání.    To už manipulace je, to není jen závan.

A nyní je vše připraveno k jinému možnému náhledu, který odkrývá bezohledné a sobecké v dotyčném s úpěnlivě střeženou neschopností sobě-sebe-přiznání, že je to možná jinak. Třeba tak, že nevědomí, kterému on "rozumný" nechce rozumět a silně ho (nevědomí) nesnáší, ale které ho přesto (skrytě) sleduje, ovládá, kymácí a rozpíná se v něm i kolem něj, se vyhýbá rozličnými úskoky do lží a falší (zmatení), a když už něco z toho, tak na tom zbohatnout (nejde jen o peníze) a mít možnost uplácet vnitřní úzkosti, bolest a žal, jejichž nároky se neustále zvyšují. Platí jim za to, aby daly pokoj stále vyšší částky, než se raději podívat sám sobě do očí. Uviděl by, že na zde na Zemi hraje srandovního, ale nebezpečného černokněžníka v šatu zapůjčeném od Ježíše, jen aby ho nikdo nepoznal, ani on sám. Hraje nejméně trojroli: "znetvořitel vykonavatel + (s)pasitel (pasák) + oběť", a ještě se hlásí další role z tohoto schizofrenního svazku: vzteklé, paličaté děcko. V této čtyřroli je jedinec stále výkonnější, důslednější, vypracovanější. Maká na tom, přestože si to často přeje někdo jiný, až se mu tato jeho napůl nepřirozená, naučená i vtloukaná sobecká a málo poznaná vlastnost (část) stala jeho vnitřním krutým otrokářem. Ten dotyčný je vlastně žebrákem. Ví to?

Myslím, že nejsem sama, kdo takovou podobnou "mnohorolí v jednom" prošel. Ano, to je na zbláznění...

Možná je to těžké pochopit. Ale zkuste to přečíst jinak, po svém. Anebo si o tom můžeme říci víc na mém semináři.

V poledne či o půlnoci jsme "jedním" ze "všeho"... Každý čas je doba naplněná možnostmi něco změnit. Každý okamžik je otevřenou možností vhlédnout vprostřed čehokoliv. Jsou příjemná poznání. Jsou nepříjemná poznání. A plynou nebo bouří až dokud je nepochopíme. Jednou nepochopené najdeme. Opravdu.

Poznáme je třeba takto: "Jé, to znám! To jsem já, tak se chovám...odpovídám...konám atd, dokonce vidím následky! Á, sakra, je to (např.) zatvrzelost a paličatost!". Pojmenování je na světě, konkrétní poznání dostane název (zde jako příklad zatvrzelost) - každý zná název/jméno ve své řeči vlastního jazyka. Význam toho slova/jména je vnitřní a vnější. Hurá. A v každičkém jméně/názvu/slovu jsou další klíče k novým sdělením, k možnému hlubšímu poznání - a konečně snad i k pochopení, jak to vlastně je, co to má konkrétně s každým z nás společného, kam to směřuje, co to ukazuje, a čemu to učení slouží. K prohlédnutí - přečtení jsou odhaleny strany skryté v pojmu toho slova - jména... ("hodný" nebo "zlobivý", či cokoli jiného; pojmenování věci jako třeba "tank" nebo "peníze", tak energie jako např. "láska", "nenávist", nese v námi pojmenovaných možnost všestranného poznaní a každé slovo je vlastně "jméno" a to jméno je naplněno + a - hodnotami, kterými jsou vlastnosti, a které je třeba spojit, aby vznikla jiskra, "aha-moment" osvícení, poznání a pochopení...a schopnosti.) K porozumění tomu jak se "to" umí vyvíjet, co je za tím "to" a všude kolem něj k poznání a pochopení nejvíce důležitého pro nás: že je možné s tím "do-slova zatočit" (ach, ta kouzla, čáry, slova - jména... jsou jedinečné!) a konečně v tom světelném okamžiku si přiznat, že vše je k něčemu a dobrému a dobrým je: že nás to učí - někdy velmi dramaticky - dělat něco, a tedy i cokoli, činit plněji jinak, než tomu bylo doposud. Není to o žádném tlaku, který vede v zapomenutí či potlačení sebe. Ani o sebezapření nebo jiné ničení · porušení · rozklad · rozvrat · zkázu neboli destrukci! Je to o přijetí nyní již rozpoznaného, pojmenovaného a teď známého stavu. O vládnoucí rovnováze, která díky pochopení z poznání vychází z nás uvnitř.

Ale dokud budeme sobecky a v cizím nebo nepoznaném vlastním zájmu tvrdit, že to tvrzení je nám vlastní a je jedinou možnou pravdou, kterou si myslíme, že jsme, pak si velkolepě lžeme - hrajeme nejméně čtyřroli v tragické komedii. Lžeme si natolik, že ztrácíme vlastní kontrolu nad sebou a v sobě, zpíváme cizí písně a hlásáme "pravdu" v jazyce, který není nám přirozený.

Najdi se, jmenuj se, poznávej se.