Schopen

13.09.2022

Co představují a vypráví a vy-světlují symboly, obrazy symbolů...

Symboly, znamení... Jejich význam je pro všechny zdánlivě stejný - a právě to je zavádějící - jsou jasně jedinečné pro každého z nás. Zahoďte diktát, že to nebo ono je právě a přesně to, co kdosi popsal, protože... Nalezněte vlastní jméno, vlastnosti a schopnosti v tom jméně skryté...

Promlouvají k nám - ke všem bytostem na Zemi - různou formou - ve fotografiích, v povídkách, ve snech, v obrazech, v písních, v představách, v básních, v ptačím trylku, listem na stromě, mechem na pařezu, pohybem zvířete nebo v letu ptáka, zašustěním hada v trávě, v obyčejném rozhovoru s přítelem i nepřítelem... Je nekonečno možností, a to je krásné, přímo božské, že každý z nás může nacházet to své pravé a jedinečné - k učení sebe sám, k vlastnímu přirozenému rozvoji.

Symboly nám něco představují (jedinečně po svém) a učí pozornosti pro každou zdánlivou maličkost. Učí trpělivosti, pozornosti k sobě sám, učí neměřit a neměnit čas, učí být součástí blaženosti pochopením pravé radosti a potěšení, učí pravému rozjímání, učí otevírat srdce plné lásky - a mnoho dalšího.

Učí využívat naše smysly. K vnějším připojit vnitřní.

A učím se stále, to je základ, být sama pohybem v učení se. V poznávání pochopení. V poznání, že vše se bez ustání vyvíjí a vývoj nelze zastavit ani brzdit, jak se často člověk mylně domnívá.

Zastavím-li, vlastní pýcha mne zadusí.

"Duše touží po dokonalosti, snad?"

Ne. Ona duše přirozeně v pravdě touží být plněna rostoucím poznáním, pochopením a porozuměním - být blíže dalšímu stvoření, začátku, a ví, že se tak děje díky ukončení, které otevírá nové možnosti poznání. Tak se pokaždé ocitá blíže Bohu, v Božském pro-středí.

A jde to, když víme, jak své tělo/hmotu pravdivě spojit s vlastním srdcem/duší a myslí/duchem. To je počátek. A týmová součinnost celé naší bytosti bez vynechání něčeho jednoho v nás. Jde o spojení v součinnost - uvedení do života náš vnitřní a vnější svět v přiznání každé jednotlivosti v nás kvetoucí. To je jednota. Rozvíjení se v součinnosti  'ducha duše těla', nebo také chcete-li: 'mysli + srdce/vášeň, jiskra, nadání + hmoty', v tvoření vlastní jednoty, ze které vzniká nový život - plod/dítě/zrození (čehokoliv, nejde ani náhodou jen o dítě jako takové). Všichni jsme jedno. Všichni něco tvoříme.

Jsme si toho vědomi?

Učíme se poznávat/mysl/duch, chápat/srdce/duše, rozumět/tělo/hmota = umění přirozenosti;

užívat se a sebe, v nás vložené schopnosti, a využívat je v souladu přirozenosti rovnováhy zrození ve vlastním životě pro naplnění vlastního příběhu, života a tak dál.

Do "cíle" - následku, který zákonitě přichází z nás, z našeho přístupu a jednání, vcházíte vždy sami. Pokračuje. Není konec. Není začátek. Jen další dveře, které se otevřou. Kam vedou?

Harmonii, střídmosti a rovnováze se učíme pochopením, přijetím a porozuměním naší druhé strany - je naplněna stejně, v rovnováze k první, a která může být jen silnější, protože si to myslíme; je často potlačena v nevědomí a tak nás dovede přepadnout a silně překvapit, někdy dokonce i zabít, aby nás dovedla k poznání, které jsme z nepozornosti nebo zbrklosti v sobě přehlédli. Vždy je cesta nová, jen dveře mohou být stejné ve své schopnosti otevírat nebo zavírat. Cesta nikdy není stejná.

A proto jsme pokaždé na jiné a nové cestě se známými dveřmi, že tu sílu neznáme, máme z ní strach, a myslíme si, že s ní neumíme pracovat, natož ji umět vládnout a řídit k vlastnímu a následně společnému využití vedoucímu k užitku - to si myslíme. Pravda je jinde, je až za těmi dveřmi. Vejdi a poznáš, že druhá strana je k poznání, že v současnosti nekontrolovatelně bují (nevědomí), a hovoří pouze o tom, čeho všeho jsme my lidé, a tak každý sám, schopni. Bez ní nepoznáme střed.

Bez ní nelze poznat, pochopit a rozumět pravou lásku.

"Není schopen" neexistuje.

Vždy jsme schopni. Jen se naučit řídit se ze sebe sám.