Sobecké zájmy

11.04.2022

Rozhodnutí, že sama sebe přestanu litovat mne naučilo soucitu.

Myslela jsem si, že můj (zlo) zvyk - být přehnaně pečující - je pryč. Ale bylo třeba ho přeházet a najít hnijící místa vícekrát, abych si vyjasnila, že:

Pozornost, kterou jsem převzala z jiných v podobě lítosti (o ně) a vznikající ze situací, které nebyly ani mé vlastní a umně je směřovala do sebe (že je vyřeším nebo budu nápomocná), jsem vychýlila ze zaběhané dráhy a luk i šíp zamířila správným směrem na pravý terč. Přesně tam, kam patří - přestala jsem být cílem, terčem.                  Ona pozornost lítosti k druhým mě učila sebelítosti a tomu, co a čím nejsem. Díky. Přestala jsem se mrzet a zatěžovat si život jen proto, co se mi nestalo a není mé vlastní; cizí vůli lítosti jsem přijímala původně z toho, že jsem někomu chtěla pomoci (za každou cenu) a pomoci jim - no, a to se stávalo a dělo. Situace se nakonec vyvíjely přirozeně po svém, a já cítila následně vysílení, smutek, splín a často jsem ocitala v nějakém stavu stínu, sama jsem potřebovala sebe, protože pro druhé jsem vlastní neviděla. 

Při vší té práci pro dobro lidstva jsem se tím druhým stala já sama a to mi bylo velmi rychle a důrazně připomenuto (plesk!). Jak? Formou odebírání, o tom v jiném článku.

Na sebe a do sebe už netlačím jací by jiní druzí být měli, ani jejich morálnost versus nemorálnost; jejich život nechť je naplněn jejich vlastními rozhodnutími, bytím, žitím, názory, postoji. Oni jsou, nebo každý z nich je, ve svém vlastním a tak to mají.

Ten čas je za mnou. Najednou se vše vyvíjí jinak, vidím to v jiném úhlu. Podněcuji, motivuji třeba k tvorbě, vydechuji možné směry, osvětlím jejich možnosti snad i počátek cesty, ale výběr je jejich vlastní. Nejsem sobecká, jen už nenapravuji - nabízím výhledy a možné směry. Dál jde každý sám.

(Jaro 2012)