Zapření "já"

25.04.2022

Ráno bylo zvláštní. Rozkolísaný a podmračeně smutný den nemusí znamenat den v nepohodě. Je jen a jen na mně (nebo u vás na vás) jak tento stav proměním - uskutečním kroky pro změnu "toku" (chcete-li energetických toků). Začíná to v uvědomění si toho, co se skutečně ve mně odehrává - jasné poznání toho, že to, jak se cítím vyplynulo z mého vnitřního "s-klíč-eného" stavu? Skutečně? Nebo jsem jen dovolila vnějším stavům (situacím), aby znepříjemnily můj čas? Vnímáte ten rozdíl mezi kladenými otázkami? Ano? To je skvělé. Ne? Přečtěte si otázky znova.

Pocítila jsem po ránu jakési chmury a nechala jsem se těmi šedými závoji zahalit a chlácholit, že barevný závoj jiného druhu tam není, a to jen proto, abych šedé odhalila. Dovolila vidět nejen šedé. Ne, není to o tom, že by mi tam v šedých bylo špatně, naopak! Průzkum miluji! Naučila jsem se zkoumat všechny druhy stavů, protože jsou nádherně proměnné. Jsou jako měnivé třpytky slídy ukryté v břidlici... Ale mé "já" si v pravou chvilku myslí, že nastal čas vrátit se na zem a vysvětluje to tak, abych si toho vědomě s rozumem i včas všimla a uvědomila si něco zrovna veledůležitě se dějícího a také opakujícího se (zírám jako nevěřící Tomáš :D, ale pak to tedy znám a vím o tom!), a "já" ví, že ráda "ulítávám" do jiných rozloh a prostorů a "já" to zná a respektuje to, ale "já" také ví - naučilo se v toleranci k těmto výletům a jiným stavům, kdy je třeba hlasitě "zazvonit", probrat se a slétnout na zem z milovaného rozjímání. Aby se nestalo něco, co se stát může, a že cosi v tu chvíli zdánlivě "nedůležitého" a nezajímavého proklouzne nepovšimnuto kolem. Občas opravdu potřebuji aby mne "já" důrazně zatahalo za ruky, vlasy a podobně ze stavů, kdy se nacházím v krajinách nevědomí. Ono "nenápadné" důležité - to, co díky mému "odpojení se" lehce proklouzne - se chechtá, že hru na schovávanou vyhrálo už v několika kolech! A to "ono" roste a nabírá sílu - protože právě ono mě nezajímá, není moje parketa, je nudné, někdy i "pod" hodnotné nebo je "pod" úroveň přestože se právě o nějakou hodnotu jedná... Když "létat a být jinde je tak krásné". Spolupráce s egem je důležitá a velmi nápomocná pro svébytnost - náš život v hmotném světě. Když je umožněna a nalezena pravá společná cesta a forma spolupráce, je "já" pomocníkem a důvěrníkem k nezaplacení :D (jde přeci o hmotu - o svět kolem nás). Nezbavujte se "já". Vy jste mu Mistrem a "já" se velmi rádo učí. Doslova hltá "učivo" všeho druhu, a proto je jen a jen na vás, jaké a o čem učivo mu předkládáte. Nebo necháváte učit "já" někoho za vás, někým jiným, druhým snad i neznámým? Vrátím se k dnešnímu ránu. Pochopila jsem, že v jistých životních situacích na téma hmoty, je v mé vrozené základní spravedlnosti vlastní právo na vědomí vlastní hodnoty, a z oněch jistých, ale možných proměnlivých hodnot, vychází jisté a zase proměnlivé ceny (ach, ano, i to je svoboda v možnostech směru a v rozhodnutí o směru!). Jsou situace, kde upejpání a podobné chování a věty určitého typu nepatří - sami si boříme vědomí vlastní hodnoty, a zákonitě tak i cenu; no, a řekněte: Má to cenu? Jako příklad uvedu věty používané nejčastěji: "Vždyť to za to nestojí. Nestojí to za řeč. To počká, je to jen pár drobných. Jsem přeci skromný/á, počkám, vydržím to. Jasně, že to udělám - a ve vší skromnosti dodávám - Pak to vyrovnáme, to (zase) počká", a tak dál. Mezi "těžké věty" patří i tato mezi lidmi oblíbená: "Já se uskromním, rád/a to udělám, někde to doženu nebo něco přiškrtím..." - přitom lze tuto větu vyjádřit zcela jinak. A když se vyjádří jinak (výměna slov je počátkem změny vyplývajícího významu celé věty), zkusíte to jak by mohla věta znít? Pocitově se díky tomu cítíte jinak, a pokud jste tvořili správně, měli byste se cítit uvnitř sebe vyrovnaně - tzn. ne v útisku ani v nadměrné radosti.

Prostě dobře, správně, pevně.